DEN 9 - čtvrtek 10.7. NEJDELŠÍ TUNEL NA SVĚTĚ
Náčelník rozhodl pokračovat / Je ten park opravdu národní? / Kozy, a jako ovce / Do kraje tunelů a fjordů
trasa: Torsetlia - Dagali - NP Hardangervidda - Geilo - Hol - Sogndal
ujeto: 243,2 km
spotřeba: 7,1/100 km
čas přesunu: 10:45 - 19:00
počasí: po celý den skoro jasno, ráno i večer kolem 22°C, přes den v horách i 12°C
nocleh: Kjørnes Camping, 700 NOK
Ráno probíhalo za všeobecného mlčení. Vydal jsem se sám nahoru do březových hájů a protože tam bylo úžasně, skočil jsem zpět pro svého jediného věrného Taďu. Spolu jsme došli až nahoru k močálku. Synek mě naplnil silami. On se nechce vrátit a pomůže mi to zlomit. Navíc nás motivovalo i překrásné počasí. Jakpak by to asi pokračovalo, kdyby teď pršelo, neřku-li, kdyby Taďa byl na straně rádobynavrátilců? No, to by bylo! Ale takhle jsme se vrátili a zbývající polovině bez nějakého diskutování rovnou oznámili, že žádný návrat, jedeme dále! A já jsem jednou náčelník, vložili jste se mi do rukou, tak žádné odmlouvání! ... Ženy to vzaly kupodivu smířlivě. Tak jsme je za odměnu ještě jednou vzali nahoru do bříz.
Po kroketu č.2 jsme tedy vyjeli nikoli na jih, ale na sever. V Dagali jsme zastavili u řeky a já si uvědomil, že tady jsem v roce 1993 raftoval! Nooo jo. Protože bylo po krizi a mě otrnulo, navrhl jsem, že jako včera zajedeme kousek bokem k národnímu parku Hardangervidda. Tušil jsem, že po tom všem si nikdo neodváží protestovat, a jestli zaznělo nějaké zabrblání, neslyšel jsem. Tentokrát to bylo pouhých 16 km. Zatímco dole u dravé řeky rostly normální zelené stromy, nahoře se stromům a keřům nevedlo. Samé holostromy a polokeře. Proč? Nevíme. Asi globální zhoršování všeho. Anebo - že by tady po dlouhé a krušné zimě to zelené ještě nestačilo narůst? Haha.
Silničku tentokrát neukončila závora, ale silnička prostě nepokračovala. Parkovišťátko plné aut, ale nikde nikdo, autoturisté jsme tu jenom my - bylo evidentní, že to jsou auta pěších turistů, co tu na jeden, dva i mnohem více dnů zaparkují a dál jdou po svých. Nahoře na plošině je mnoho samoobslužných chat, kde se dá přespat a kde bývají i zásoby jídla. Turista si vezme, ráno do kasičky vhodí peníze a jde dál. Tedy aspoň kdysi to tak bývalo. Jestlipak to Češi nezměnili?... Byli jsme na samotné hranici národního parku. Byla tu cedule s popisem, ale opravdu to za tím už je ten park? Trošku jsem pochyboval o autenticitě, protože před parkem i v parku to vypadalo úplně stejně. Ovšem pak jsem přece jen uvěřil a na pár kroků tam vstoupil. Jo!!! To, co se nám nepovedlo před čtyřmi lety a ani včera, tak až dnes. Stáli jsme na území národního parku Hardangervidda, přímo v něm! Žádný okolo!
Už nějakou dobu jsem se potýkal s ubývajícím dieselem, ale zatím jsme nad tím mával rukou. Když se ale počítadlo dojezdných kilometrů povážlivě přiblížilo nule, a když se ani dále pumpa nerýsovala, rezignoval jsem. Než riskovat úplné vyschnutí, radši jsem v jedné vsi vyrazil po žebrotě. V místním hotýlku jsem slečně recepční vysvětlil problém. Zavolala otce, ten pokýval OK, OK, ale že mě může nabídnout jen „colour diesel" a že bych mohl mít oplétačku s policií. Vyptával jsem se, jestli je to jen problém úřední 
nebo technický - jestli je jinak barevná nafta normální. Prý je jinak úplně v pohodě. No tak, dáme kanystr, před policií když tak budu krčit rameny a tvrdit, že mi to tam někdo musel nalít nebo co. Za 4 l jsem pánovi dal 50 NOK, nalil, ukázal rodině jak si dokážu poradit s každou situací a mohli jsme dál.
Po 1,5 dni jsme se dostali do nějakého většího městečka, do Geila. Tam jsme tedy dočepovali, po silnici č.7 jsme se vydali severovýchodně a po pár kilometrech v Holu po č. 50 severozápadně. Čísla silnic se po cestě hodně často měnila, ovšem je to tady nejlepší orientační nástroj. Na ukazatelích nemá cenu jako u nás sledovat názvy obcí, ale čísla silnic... Tahle padesátka vedla podél jezera Strandavatnet, za kterým se týčily skoro dvoutisícové hory pohoří Hallingskarvet. No a to bylo tak krásné místečko, že jsme museli udělat zastávku a procházku k vodě. Pobavilo nás stádo koz, které se cestou k autu navěsilo na Marťu, jako že je snad jejich vůdkyně. A šly za ní poslušně jako ovce, tyhle kozy. Musela jim zdrhnout a já měl co dělat, abych kozám vysvětlil, že po silnici jezdí moc aut.
To už jsme se dostávali do silně zatunelované oblasti. Jeden, druhý, třetí a pak už jsme to přestali počítat. A navíc jsme se tady, v hlubokém vnitrozemí, blížili k moři, ano! Tedy aspoň ke fjordům. Z jednoho místa se naskytl ohromující pohled na jezero Vassbygdvatnet, za kterým se rýsoval Aurlandsfjorden, což je nejižnější rameno největšího norského Sognefjordenu. Zúčastnili jsme se tam tlačenice s busem japonských turistů, a serpentinami a dalšími tunýlky sjeli dolů, 
abychom stanuli před nejdelším silničním tunelem na světě - před Lærdalstunnelem.
Tento dlouhán měří 24,5 kilometrů a byl otevřen v roce 2000. Protože délka je to opravdu pořádná a klaustrofobikům by v něm bylo zle, jsou v něm pro osvěžení oka i ducha vybudovány 3 ohromné, osvětlené „dómy". První je osvětlen modře, druhý zeleně a třetí zase modře. Takže z druhé strany je to úplně stejně. Projet tímhle tunelem považuju za velký řidičský zážitek, který pro nás trval přesně 17:17 - 17:38. Dvacet jedna minut v tunelu. Uznávám, že fotit za jízdy ode mě nebylo moc bezpečné.
Chystali jsme se k ubytování. Jenomže bylo už dost pozdě a tak za tunelem jsme neuspěli, což znamenalo jediné - trajektem za 172 NOK překonat Årdalsfjorden. Tam na druhé straně už byl výběr široký, takže v 19 hod. nás uspokojili v „Kjørnes Campingu" před městečkem Sogndal. Chatka malá, ale milá, cena 700 NOK. Jsme u Sogndalsfjordenu, takže po 3 nocích v horách si můžeme užít moře... Další kroket, další jméno-město.
Prohlédněte si fotogalerii >>