DEN 10 - pátek 11.7. POZDRAVY Z DOBY LEDOVÉ
Na lodičce k ledovci / Pozor, padající kameny / Ledovcové jezero uchvátilo / Spíme opět u fjordu
trasa: Sogndal - Gaupne - Nigardsbreen - Styggevatnet - Gaupne - Luster
ujeto: 195,7 km (z toho samotný přesun 59 km, odbočka k ledovcům 108 km a zajížďka na nákup 29 km)
spotřeba: 7,3/100 km
čas přesunu: 10:30 - 19:00
počasí: dole polojasno, oblačno, přeháňka 17-20°C, nahoře zataženo, větrno, 14°C
nocleh: Dalsoren Camping, 700 NOK
Naše dnešní chatka měla tu zvláštnost, že v rámci vyšší exkluzivity pobytu do už takto malé ložnice vestavěli záchůdek. Takže ten, kdo ležel na jedné z postelí a přitočil se ke stěně, byl cca 10 centimetrů od toho, kde zrovna seděl na míse. Samozřejmě přes tenkou dřevěnou stěnu. Otázka, pro koho z těch dvou to bylo příjemnější... Než jsme vyjeli, sledovali jsme s půlkou kempu jako na divadle, jak řidič dodávky nešikovným couváním likviduje dřevěný plotek. A jak se do něj zapletl, likvidoval pořád víc.
V Sogndalu jsme čepovali za 12,66 NOK/l, což byla na zájezdu asi nejnižší cena, při aktuálním kursu 3,00 Kč/NOK to celkově vyšlo na 38 Kč/l. Jak známo, v Norsku je dlouhodobě nejdražší nafta v Evropě, což pro nás toto léto ale taková změna nebyla, protože ceny v Česku se v tu dobu pohybovaly kolem 35 Kč/l. Jinak rozpětí cen je i v Norsku celkem velké, nejdražší naftu jsme viděli za 14,92 NOK/l, tj. 45 Kč/l. Podél maličkého Barsnesfjordenu jsme pokračovali severovýchodně a v Gaupne odbočili z hlavní silnice 55 na vedlejší 504. Ta nás vedla k Jostedalsbreenu, což je ledovec, který známe už z minulé expedice, ovšem z jiné strany.
Jostedalsbreen je největší ledovec pevninské Evropy, má plochu 487 km? a nejvyšší bod dosahuje 2083 m.n.m. Jednotlivá ramena či splazy tohoto centrálního ledovce mají svá specifická jména. Takže zatímco minule jsme ze severu poznávali Brigsdalsbreen, letos jsme z východu chtěli atakovat Nigardsbreen. Před 
ním ve vesničce Nigard je muzeum, jedno ze tří v ledovcovém národním parku. Samozřejmě jsme nemohli odolat, muzea nejrůznějšího druhu - to je něco pro náčelníka. Kromě běžných ledovcových exponátů nás zaujal rotoped, na kterém jsme si mohli vyzkoušet, kolik jsme schopni vyrobit energie. Na elektrárnu to nebylo.
Ledovec se pohledem jeví celkem nedaleko a váhal jsem, zda k němu hned od muzea nejít pěšky. Ale jak bych byl opět naivní, tady ty ledovce se zdají vždycky blízko, ale přitom jsou úplně jinde, mnohem dále. Několik kilometrů jsme popojeli až k jezírku Nigardsbrevatnet a tam silnička končila. Protože se naskytla možnost lodičky, dohodli jsme se, že tam po vodě a zpět po souši. Byli jsme prvními ve frontě a zaujali tedy místečka s nejlepším výhledem. Loďka ale nevedla až k ledovci, ještě asi kilometr se muselo pěšky.
Asi dvacet metrů před samotným Nigardsbreenem jsou vizuální zábrany ze zákazem přístupu k ledovci, prý je to „dangerous". To nás poněkud zaskočilo, protože takovou cestu vážíme a teď abychom 
čumákovali z dvaceti metrů a ani si nešáhli?! Po prvotním nesmělém rozhlížení se (hlídá to tu snad někdo? a co na zákaz praví ostatní?) a oťukávání přepážkového lanka jsem ho v jednom povislém místě jakoby nenápadně překročil a rodina mě následovala. Bílomodrou masu ledu jsme si tedy mohli zkusit na vlastní ruce. Na fotkách jsou ledovce takové jako že normálka, ale přímo u něj člověk pociťuje takovou zvláštní, pravěce posvátnou úctu... V levé části se nahoru vydávaly výpravy se speciálním vybavením. Naše děti se jen otřásly strachem a děsem z hrozícího fyzického výkonu, byť ve skupinách byly děti i mnohem menší. No jo no, aspoň ušetříme.
Ledovci i jeho muzeu jsme věnovali dlouhý čas, 3,5 hodiny. To ale neznamenalo, že pojedeme zpátky dolů a pryč. Naopak - vydali jsme se silničkou dále na severovýchod, pojedeme až na její konec. Cesta to byla hodně naturalistická. Ačkoli jsem se v norských tunelech cítil bezpečně, tak tady v jednom moc ne. Působil hodně neudržovaně, sem tak nějaký popadaný kámen a tma jako v řiti. Podvědomě jsme se v autě přikrčili, kdyby náhodou... Silnička se dále hodně zvedala a kolem nás poměrně příkrý, několik set metrů vysoký skalnatý svah s uvolněnými obřími kameny. Tady by značky o padajících kamenech ani neměly smysl a zbytečně by stresovaly. Po 18 km 
od muzea jsme vystoupali až do výšky 1200 m.n.m., před námi obří kamenitá hráz a za ní dvojice ledovcových jezer Styggevatnet a Austdalsvatnet.
Udělali jsme procházku po hrázi a hltali syrovost ledovcové krajiny. Byl jsem tou atmosférou doslova unešen a až tady jsem si uvědomoval nespoutanost, ryzost a sílu zdejší přírody. Lidi tu sice uměle vybudovali hráz, ale jinak je to naprosto svoje, přírodní a nevyumělkované. Tady padnout dolů a utopit se, ani tě snad hledat nebudou... Napadalo mě, proč tu kromě tři jiných lidí a nás nejsou žádní turisté. U Nigardsbreenu jich bylo desítky, spíš stovky, a tady nic. Tam je to takové povinné, muzejní, tady takové zapadlé a více přírodní, o to větší zážitek to pro mě byl.
Bylo 5 hodin, bylo jasné, že teď už fakt sjedeme dolů a najdeme chatu. Podél Lustrafjordenu je jeden kemp za druhým, takže v jednom z nich, v obci Luster, nám kývli yeees. Protože naše zásoby vykazovaly jisté mezery, zajel jsem s dětma zpátky do Gaupne nakoupit... Jsme u nejsevernějšího ramene nejdelšího norského fjordu - Sognefjordenu. A možná i naposledy i fjordu? Dál už hory a pak na sever, kde jsou jen takové malé fjordíky.
Prohlédněte si fotogalerii >>