DEN 11 - sobota 12.7. U OBRŮ V PŘEDPOKOJI
Jotunheimen, střecha Norska / Poprvé obědváme / Konečně sobi / V 1840 m.n.m. / Koncert Martyny zrušen
trasa: Luster - Skjolden - Røysheim - Juvasshytta - Raubergstulen
ujeto: 101,2 km (z toho samotný přesun cca 81 km a vyjížďka do hor 20 km)
spotřeba: 10,6/100 km
čas přesunu: 11:30 - 17:00
počasí: ráno dole oblačno 18°C, nahoře zataženo, déšť 11°C, odpoledne 14-17°C
nocleh: Raubergstulen, 800 NOK
Dopoledne jsme dokončili ojetí Lustrafjordenu a spočinuli v obci Skjolden. Tady jsme na samotném konci fjordu, ale především na úplném konci celého hlavního Sognefjordenu. Ten je nejdelším v Norsku, ale také druhým nejdelším na světě, po nějakém grónském. Dosahuje největší hloubky 1308 metrů a až sem, do téhle vesničky, má délku 205 kilometrů! On má samozřejmě mnohem více ramen, ale právě tady se zařezává do pevniny nejdále. Skjolden je zároveň vstupní branou do nejvyššího norského pohoří, do Jotunheimenu. Takže nyní se z 0 metrů nad mořem dostaneme během pár chvil do cca 1500 m.n.m. a pod dvaapůltisícové hory.
Jotunheimen znamená česky „Domov obrů". Více jak 250 vrcholů tu dosahuje výšky nad 1900 m.n.m., nejvyšší hora se jmenuje Galdhopiggen s 2467 m.n.m. Velká část pohoří na ploše cca 4000 km2 je zároveň národním parkem. Po absolvování serpentin, kde se průměrná spotřeba hondy vyšplhala na 12,5 l/100 km, jsme se dostali na několik kilometrů dlouhý, celkem rovných úsek. Právě tady se začala rozprostírat ta očekávaná panoramata. Počasí nahoře se dost zhoršilo, nejen 
že nižší teplota, ale především začalo nepříjemně pršet. To mi však samozřejmě nemohlo zabránit k častým fotografickým výpadům. Škoda jen, že objektiv foťáku nemá stěrač.
Na jednom centrálním parkovišti jsme to odstavili a k velkém jásotu dětí šli ven všichni. Poběhali jsme něco po pláních, nechali se ošlehat větry i dešti a jen jsem musel litovat, že pro focení záběrů do turistických průvodců je příliš temno. Ale zase lepší komplikovaná mračna než trvalé zataženo. Na konci této rovné části jsme zastavili u chaty „Sognefjell Turisthytte". Povidám - ještě jsme neobědvali v restauraci (vlastně - my jsme zatím vůbec neobědvali, vždy přišla rovnou večeře), tak to tady zkusíme napravit. Výběr tam neměli největší a nejednalo se o žádné speciality, ale zase to moc nestálo. V Norsku i obyčejná hlavní jídla nestojí pod 300 našich korun.
Poté už se cesta začala svažovat do údolí, ale pěkný vodopádek znamenal další zastávku. Takových je tu spousta, takže nemají ani své názvy. Terka byla z předchozí ovesné kaše tak unavená, že zůstala v autě. Klouček měl naopak síly dost, šplhal nahoru po individuální trase, až se ocitl nebezpečně vysoko. Vystresovaná Marťa nevěděla, zda na něj křičet, ať jde rychle dolů, nebo ho uklidňovat, ať v klidu vyčká pomoci. Celé údolíčko působilo velmi jarně, seshora tudy stékal tající sníh. Terka z auta vylezla až na dalším stanovišti, kde jí nalákala trampolína.
Měl jsem v úmyslu použít některou z odboček doprava a vjet co nejvýše a co nejblíže jotunheimenským velikánům. To jsme udělali ve vesnici Røysheim, kde navíc odbočovací cedule slibovaly nahoře nějaké ubytování. Chatová osada „Raubergstulen" mě zaujala na první pohled. Hodně jsem si přál, aby to tady vyšlo. Vyšlo. Špica prostředí ve výšce 1000 m.n.m. A panečku, ta chata! 800 NOK sice byla jedna z těch vyšších cen, ale za to jsme dostali nádherné a prostorné bydlení. Dominantou byla obývací místnost s krbem a kuchyňským koutem. K tomu celkem tři ložničky (dvě dole, jedna nahoře), v průměru 0,75 ložničky na obyvatele. Moc jsme toho v chatce nepobyli, neboť jsem záhy všechny zase zahnal do auta, ještě máme nějakou práci, musíme nahoru do oblak.
Zaplatili jsme mýto 85 NOK, překonali závoru a stoupali do těch nejvyšších poloh. Taďa zahlédl první norské sobí stádo. A to už byl nějaký zážitek, vždyť i proto jsme sem jeli! 
Cestou nahoru jsme sobů potkali stovky. Je zvláštní, že se jim líbí na tak kamenitém povrchu, vždyť se jim v tom musí špatně chodit. Asi mezi kameny rostou ty nejlepší lišejníky... Po 10 kilometrech jsme přijeli na náhorní plošinku s chatou Juvasshytta. Ta už je v pořádné výšce - 1840 m.n.m., což byl i nejvyšší bod, kam jsme se na expedici dostali. Nad plošinou se zvedají nejvyšší vrcholy Norska včetně samotného Galdhopiggenu. V chatě jsme chtěli dát kávu, čaj, ale vypadala nehezky, tak nějak cigánsky, a snad ani pro normální turisty nebyla určena. Ubytovna pro dělníky? Co by tu dělníci dělali? Rekonstruují sjezdovky?
Doma jsme dali už po několikáté kroket a aby bylo i nějaké zpestření, náčelník vymyslel pěveckou soutěž N-Factor, po vzoru X-Factor a N jakože Norsko. Úkolem bylo nejprve zhotovit atraktivní zvací plakáty a udělat si vlastní promo. Taďa upoutával na koncert tajné agentky Kim Possible, Terka byla imaginární Ashly Karny z High School Musical, Martina si dala umělecké jméno Martyna a lákala na Vzpomínkové songy. Já alias Tom Jones se vytasil s koncertem Sex Bomb. Jenomže bohužel - k samotným koncertů už nedošlo, Martyna náhle onemocněla a šla si lehnout. Inu, v tak oslabené sestavě to postrádá smyslu, takže s Ashly, mojí nejvěrnější soupeřkou, jsme šli zase mastit kroket.
Prohlédněte si fotogalerii >>