DEN 12 - neděle 13.7. MNIŠI Z RUKOU MIMOZEMŠŤANŮ
Benzínky v neděli otevřeno / Malí Vikingové / Rondane bez mlhy / Bílí mniši / Přichází okluzní fronta
trasa: Raubergstulen - Lom - Otta - Rondane - Kvitskriuprestene - Furuhaugli
ujeto: 177,2 km
spotřeba: 7,2/100 km
čas přesunu: 11:45 - 18:30
počasí: poledne v údolí polojasno 20°C, v Rondane oblačno 12°C, večer zataženo 13°C
nocleh: Furuhaugli Turisthytte , 740 NOK
Už uschopněná Martyna (šlo jen o nějakou rychlou virózu) ráno vstala a byla dokonce tak zdravá, že vzala Taďu a vyběhla s ním na nedaleký kopec. My s Terkou - no opět kroket, je potřeba formu průběžně zlepšovat... Odjížděli jsme až před polednem, jakýpak spěch, na Nordkapp a do Laponska ještě tisíce kilometrů. Stále po silnici č. 55, vpravo stále Jotunheimen, ale to jsme jen mohli tušit, protože přes svahy u silnice už do dáli nebylo vidět.
Brzy jsme přijeli do známé osady Lom. Bydlí tady jen 700 obyvatel, ale je to významné centrum oblasti s rozvinutým turismem. Povinnou sestavou pro každého návštěvníka je především kostel, původně ze 13. století. Ročně ho prý navštíví 150 000 lidí. V Lomu je i spousta jiných atrakcí a muzeí, ale my jsme se jen tak prošli a skončili v krámku s turistickými potřebami, kde děti musely pózovat ve vikinských helmách... Nějak jsme si včera neuvědomili, že dnes bude neděle, takže jsme se nevybavili žádnou potravinou. V Norsku se neděle v obchodech poctivě dodržují. Naštěstí benzínky fungují stále, takže jsme na jedné lomské pumpě napakovali „obědovými buchtičkami".
Pokračovali jsme po silnici č. 15 kolem řeky Otty a tenhle úsek cesty byl vcelku nudný. Silnice, řeka, žádné meandry, žádná převýšení. Tudy, ale v opačném směru, jsme pár kilometrů jeli i před čtyřmi lety - aspoň jsem rodince ukázal, ve kterém kempu jsme tenkrát spali. Na řece Otta leží městečko Otta. Podle vzoru Ústí nad Labem by se řeklo Otta nad Ottou. To je významný silniční bod, kde se stýká cesta od Jotunheimenu s hlavní norskou severojižní tepnou, E šestkou. Kdybychom v autě zase pociťovali krizi jako před pár dny, tady by to bylo celkem jednoduché - jeli bychom doprava na jih, za chvilku Oslo a pak celá Evropa včetně Lipůvky. Ale u nás vládla totální nedělní pohoda, 
takže jsme zabočili doleva a směr sever. Ovšem nikoli ještě zrychlený přesun, čeká nás Rondane. Tedy jedno z nejznámějších a nejvyšších norských pohoří.
Před čtyřmi lety jsme z Rondane viděli jen pustou mlhu. Tentokrát bylo počasí mnohem příznivější, a tak jsme po zaplacení mýta mohli vyjet nahoru až k samotné hranici národního parku. Na parkovišti vybírali poplatek až nad 60 minut, řekli jsme, že se zdržíme asi hodinu. Rondane je nejstarší norský národní park a oproti Hardangerviddě či Jotunheimenu zaujímá mnohem menší plochu. Hory jsou docela vysoké, deset vrcholů jsou dvoutisícovky, tou nejvyšší je Rondeslottet s 2178 m.n.m. Mezi nejvyššími kopci je ovšem náhorní plošina, takže jsme šli procházkou v podstatě po rovině a bez zadýchání, což pro naše elitní turistické družstvo bylo to pravé. Když se malinko pokazilo počasí a začalo pršet, zrychlili jsme návrat k autu a skoro se vešli do 60 minut.
Cestu zpět jsem zvolil alternativní. Mezi stromy u řeky jsem si všiml malého parkovišťátka. To sem jakoby nepatří, takže tady asi bude nějaká turistická atrakce. Našli jsme směrovku s nicneříkajícím složitým textem „Kvitskriuprestene" a vydali se po ní netuše za čím. Protože tentokrát žádná plošina, ale lesem a do prudkého kopce, Taďa naříkal a dokonce vyhrožoval. Musel jsem ho nalákat, že tam nahoře je opravdu něco, co v životě neviděl a z čeho bude nadšením bez sebe. A copak to bude, že? A - byl to přírodní útvar zvaný Kvitskriuprestene - Bílí mniši nebo Bílí kněží. Pro větší atraktivitu místa jsem dětem napovídal, že je to dílo mimozemšťanů. Což zaujalo známou ufoložku Terku. Klouček na to neskočil - sice souhlasil, že to nevzniklo samo, ale udělali to prý lidi, aby turisti měli nějakou atrakci.
Co jsem o Bílých kněžích našel na webu: Světlé pyramidy jsou vytvořeny z měkkých usazenin, které ve zdejším údolí zanechal ustupující ledovec. Zdejší usazeniny obsahují kromě jemnozrnných písků a jílů také množství valounů různé velikosti. Když zaprší, voda snadno odplavuje méně odolné písky a jíly, až narazí na větší valouny, které pak fungují jako deštníky ochraňující sedimenty pod nimi. Zdejší pyramidy dosahují výšky až šesti metrů. To proto, že odplavovaný jíl vytváří jakýsi zpevňující tmel, který vzniklou pyramidu zpevní... No jestli je to skutečně tak, tak opravdu div, že to stojí. Zázrak. Co na to vandalové?
No. A to bylo prakticky všechno, co jsme ve „středojižním" Norsku v první části expedice provedli. Teď se jen zajedeme někam ubytovat a pak už pouze sever... Projeli jsme městem Dombås a za ním nahoru do kopce na plošinu před pohoří Dovrefjell, kde jsme v jednom z kempů vzali nocleh. Nebyl to sice tentokrát nějaký vzorový kemp z časopisu na křídovém papíře, chatka taková mírně jetá, se zbytky jídla ve dřezu, ale pořád nemůžeme bydlet luxusně. A aspoň jednu velkou výhodu to mělo - nejsme přímo u frekventované „é šestky", ale dobrých 600 metrů bokem. Počasí se postupně horšilo, ale to teprve byla měkká předzvěst dalších dnů.
Prohlédněte si fotogalerii >>