DEN 13 - pondělí 14.7. E6
Přes domov pižmoňů / E6, E6, pořád jenom E6 / Prší, ale v autě neprší / U lososího akvárka
trasa: Furuhaugli - Trondheim - Steinkjer - Grong - Harran
ujeto: 404,3 km
spotřeba: 6,4/100 km
čas přesunu: 11:00 - 19:00
počasí: ráno poprchávání a 9°C, pak celodenní déšť a 12-14°C
nocleh: Harran Camping, 500 NOK
Třináctý den na cestě a zároveň jeden z dnů přelomových. Dnes opouštíme široké jižní Norsko, vjedeme do toho dlouhatánského ocásku, překonáme expedici 2004 a dostaneme se nejseverněji v životě. Všichni, jak tu sedíme. To taky znamená, že dočasně končí období poznávání a krátkých přesunů. Ano, ano, například minulé tři dny jsme nikdy nenajezdili více jak 200 kilometrů, a to část z toho byly vždy i různé odbočky a zajížďky. Teď nastanou minimálně dva tranzitní dny s cílem dostat se co nejvýše... Posnídali jsme jen vločky, protože kvůli včerejší neděli nic jiného nebylo. Terka zase po čase přišla s nějakým chabrusáctvím, bolela jí záda, tak jsme jí mazali voltaren emulgenem.
Počasí nám vycházelo vstříc: na poznávací dny je potřeba sucho, ale na tranzit může i pršet. V klasických 11 hodin start dlouhé etapy. Nejprve Národní park Dovrefjell. Rozkládá se na pouhých 265 km2 a je rozdílný na obě strany od „é šestky" - východně jsou močály, vřesoviště a zakulacené kopce, západně se v dáli týčí ostré vrcholky. Po celém území parku jsou drobné ledovce anebo - jak píší v jednom průvodci - „trvalá firnoviska". Nejvyšší hora má 2286 m.n.m. Unikátem Dovrefjellu ovšem je, že jde o jediné místo v Evropě a jedno z mála na světě, kde se volně pohybují pižmoni severní. To jsou takoví velcí chlupatí divocí bejci, kteří už mají na kontě pár turistů. Tomu docela dobře věřím, protože pižmoně jsme poznali o pár dní později v polárním zoo, a že z něj šly strachy i přes ohradu. V národním parku nejsou odjakživa, v roce 1923 jich sem několik přivezli z Grónska a oni se tu zabydleli a rozmnožili, dnes je jich asi 60.
Dalším bodem bylo město Oppdal, a po svižných 180 km od startu i metropole Trondheim. Se 170 tisíci obyvateli třetí největší město Norska, tady je ta krásná katedrála, co 
jsme před čtyřmi lety navštívili. Letos jsme centrum vynechali, najeli na obchvat a po deštivé E6 dále na sever. Pravidelné směrovky na Narvik s číslovkami 1000 a pak méně byly důkazem, že jedeme opravdu dobře. Krajina se dávno změnila. Hory nikde, jen pahrbky. Tu a tam do pevniny zasahovaly i nějaké fjordy, i když toto označení bych jim tady odepřel. Šlo spíš o mělké zálivy, a protože hladina vody byla povážlivě nízká, břehy a okrajové mělčiny tvořily takové nevábné chuchvalce žlutých travin s bahnem, kupečky hnoje to připomínalo. Napřed to pro nás byla atrakce, ale v dalších dnech jsme si zvykli. Ony totiž takové břehy jsou už všude na severu, kde je plochá mělčina. Ale proč je ta mořská hladina tak nízká, to jsme nikde nezjišťovali.
Z větších měst jsme projeli Steinkjerem, objížděli asi 50 km dlouhé jezero Snåsavatnet, a i když „é šestka" je hlavní tepnou na sever, doprava byla celkem řídká. Takže to šlo hladce, akorát Martina mě vytýkala expediční životosprávu. Že prý jsem v Česku slíbil, že po poledni budeme obědvávat a přitom vždycky sedíme v autě. Sakra, všimla si toho!... Vždycky, když měla takovéto a podobné nálady, bylo potřeba jakoby mimochodem zastavit u nějakého supermarketu a tam se jí nálada pokaždé zvedla. Jednoduchý lék, užívat podle potřeby. Dnes jsme nakoupili i nějaké zmražené ryby a že s Taďou zase po čase navaříme.
Před sedmou, někde za obcí Grong, jsme se zastavili u Namsen Laksakvarium. To je lososí akvárium nebo taky se dá říci muzeum lososa. Sice už měli zavřeno, ale zjišťoval jsem otevíračku, protože tady někde přespíme a zítra sem zajedeme. Narazili jsme na čtyři Slováky v karavanu a vlastně poprvé v Norsku si popovídali s nahodilými krajany, byť federálnymi. Borci jsou na cestě teprve čtvrtý den a vida jak daleko se dostali. Ale oni spěchají na sever rovnou... Ubytování jsme sehnali po pár minutách v Harranu, u řeky Namsen. Dnes ujeto solidních 404 kilometrů a průměrná spotřeba zatím nejnižší, pouhých 6,4 l/100 km.
Bydlení už na výběr nebylo, tak jsme vyfasovali chatku bez sprchy a WC, ale jen za 500 NOK. Občas jsem jako finanční ředitel zájezdu uvítal menší komfort za menší peníze. Kuchyňku jsme v chatce neměli, tak jsme s kloučkem kuchtili v té veřejné. I jsme tam v místní jídelně povečeřeli. Děti jako skoro každý večer hrály na superšpioni, tentokrát opravdu s velkým nasazením. Na dobu před spaním jsem vymyslel novinkovou soutěž „Jak se vzájemně známe". Každý napíše 10 nějakých otázek či situací a k tomu připíše tři možnosti odpovědí. Všechno těm ostatním třem přečte a tipuje se, co je správně. Takhle jsme se jako autoři všichni čtyři protočili a na závěr vyhodnotili. Co si vzpomínám, tak já neznám nejlépe nikoho. Ani vlastní manželku. To je zvláštní.
Prohlédněte si fotogalerii >>