DEN 7 - úterý 8.7. D2O JE TĚŽKÁ VODA
Kostel z 8. či 13. století / Blížíme se Hardangerviddě / Industriální expozice / Dnes vaří muži
trasa: Dalen - Eidsborg - Ofte - Vierli - Vemork - Rjukan
ujeto: 122,7 km
spotřeba: 7,9/100 km
čas přesunu: 11:00 - 19:00
počasí: oblačno, pak polojasno, přes den 13-16°C, v podvečer oteplení až na 17°C
nocleh: Rjukan Hytte - og Caravanpark, 1100 NOK
S radostí jsme uvítali, že v noci ustalo ťukání do střechy, jakž takž se vyčasilo. Slunce sice nikde, ale takhle to stačí. Terka si hned po probuzení postěžovala, že jí bolí: močový měchýř, zadeček, bříško, ručičky, nožička a hlavička. Vyptal jsem se i 
na to ostatní a vida - nebolelo: krk, záda, nos, oči, uši, pusa. Tak na tom se dá stavět.
Po snídani, kdy nám máma vylíčila líčila svůj sen o medvědech v kempu, jsme se krátce prošli po břehu kanálu a vyrazili dále, serpentinami nahoru. Prvním dnešním cílem byl kostel Eidsborg, u kterého je i malý skanzen a muzeum. Podle určitých zdrojů se nedá určit stáří kostela, prý dokonce nějaké prazáklady pocházejí už z 8. století! Ale víceméně se uvádí, že kostel je ze století třináctého. Běžně je zavřený a pokud se chcete podívat dovnitř, musíte jít za průvodcem, požádat a něco zaplatit (90 NOK). Pán sice říkal to tradiční, že fotit uvnitř se nesmí, ale slíbil jsem vypnout blesk. Uvnitř to mělo atmosféru a ta vůně starého duchovního dřeva! Přilehlé „Vest-Telemark Museum" jsme jen tak prolétli.
V obci Ofte jsme po nějakých 24 hodinách opustili silnici 45 a dali se na sever po E134, ale za chvíli už zase vpravo, na méně významnou 37. Krajina byla typicky norsky vnitrozemská, tedy nahoru dolů, krásná panoramata. Přizastavili jsme na náhorní plošině ve výšce 1010 m. n. m. v zimním středisku Vierli. Odsud už je docela dobře vidět na Hardangerviddu. Když je sníh, tak to ve Vierli asi dost žije, ale teď jsme moc lyžařů nepotkali. Děti si zaskotačily na první norské trampolíně, na lanovečce, a ve žlutém bouráku si pohráli na superšpioni, což se během dalších dnů stalo jejich nejčastější hrou (skloňování „na superšpioni" je OK, tak to Terka říkala). Protože nám to tam svědčilo, sedli jsme si do restaurační chaty a dali nějaké zákusky a kávy. Ve Vierli jsme strávili dobré dvě hodiny.
Další postupný cíl nalezený v bedekru následoval po několika desítkách kilometrech jízdy. Norské průmyslové muzeum, které sídlí v objektu vodní elektrárny Vemork. Byla uvedena do provozu v roce 1911 a v té době se mohla chlubit nejvyšší výrobní kapacitou elektrické energie na světě. Pohled na architektonicky skvostnou elektrárnu seshora byl impozantní. Po zaparkování se část cesty musela jít pěšky, mj. po lávce přes kaňon. Koupili jsme si vstupenky za 200 NOK a podle velikosti elektrárny tušili, že expozice uvnitř bude hodně rozsáhlá. Taková industriální muzea mě fakt baví. Navíc jsme se seznámili se slavnou historií z válečných dějin Norska.
To bylo tak: v elektrárně se už před válkou vyráběla tzv. „těžká voda" - D2O, tzv. oxid deuteria. A právě tuhle vodu Němci chtěli využít v pokusných reaktorech k výrobě plutonia pro válečné účely. V roce 1943 se Norům vycvičeným v Británii podařilo při operaci „Telemark" zařízení v továrně odstřelit. Němci ale škody opravili a v následujícím roce se rozhodli převézt 50 barelů těžké vody tajně do Německa. Naložili vodu nedaleko na loď Hydro, která jí po jezeře Tinnsjø měla přepravit na železnici a pak na moře. Spojenci ale opět bodovali, spáchali na Hydro atentát a loď i s těžkou vodou se během několika sekund potopila na dno 430 metrů hlubokého jezera. V muzeu má loď na památku aspoň malý modýlek. A podle operace "Telemark" byl v roce 1965 dokonce natočen film se slavným Kirkem Douglesem v titulnej roli.
Na lávce při cestě zpět bylo mnohem živěji než před dvěma hodinami. Prováděl se tam bungee jumping, a tak jsme se chvíli dívali, co my absolvovat nebudeme. Nafotil jsem seriál s blondýnou, co pořadatele i mě - fotografa - překvapila předčasným skokem... Od elektrárny už to bylo jen pár kilometrů z kopce do plánovaného cíle dnešní pojížďky, do Rjukanu. Dohodli jsme se Taďou, že dnes navaříme my a tak jsme v samošce koupili zmraženého lososa, brambory a zeleninu. Pak už zbývalo jen najít ubytování - protože už bylo skoro sedm, nepodařilo se to přímo v Rjukanu, ale až kousek za ním. K ubytování v kempu je nejvhodnější čas tak kolem páté, čím později, tím je to obsazenější. Ale tady poslední chatu - tu nejdražší - naštěstí ještě měli. 1100 NOK bylo hodně, 
ale co už s tím. Chata sice pořádně velká, ale stejně si ji moc neužijeme.
Kempík se rozkládal u řeky Måna, s krásným výhledem na horu Gaustatoppen. Ta měří 1883 m.n.m. a prý je uvnitř hory systém různých výtahů, které dříve sloužily pro vojenské účely, ale dnes že se tam dostane i civilist... Jak jsme slíbili, tak jsme s kloučkem učinili - připravili jsme vy ni ka jí cí večeři. Šťavnatého lososa musíme občas zopáknout. Večer jsme se prošli po kempu a spát šli v klasickou půlnoc (jen připomínám, že v tuto dobu se v Norsku teprve stmívá), rozebrali jsme si všechny dostupné ložnice, za ty prachy.
Prohlédněte si fotogalerii >>
ø