DEN 6 - pondělí 7.7. A CHČIJE A CHČIJE
Severovýchodně do vnitrozemí, do hor / Deštivých 7 stupňů / Had, žába, lebky / U telemarského kanálu
trasa: Vigdel - Ålgård - Nomeland - Dalen
ujeto: 261,8 km
spotřeba: 8,0/100 km
čas přesunu: 11:45 - 18:00
počasí: celodenní déšť, u oceánu ráno 12-15°C, v horách dokonce 7°C, večer 9°C
nocleh: Buøy Camping, 695 NOK
Po teplých dnech nás čekal první opravdu severský. Probudil jsem se nezvykle brzy, už v 7 a všichni samozřejmě spali (jiné dny jsem se budívali víceméně stejně). Nu, tak aspoň dojedu do Soly nakoupit materiál na královskou snídani. Pršelo. V supermarketu jsem se opravdu vyřádil, ono nakupovat v cizí zemi, to je zážitek. Zpátky jsem se opět nějak zamotal, stejně jako včera Marťa. Zvláštní, ta cesta zpět je fakt nějaká divná. Aspoň jsem si prohlédl místní letiště.
Měli jsme v plánu opravdu dlouhý přesun. Zatím jsme se pár dní poflakovali u moře v nadmořské výšce nula celá nula, přejezdy byly celkem krátké, bydleli jsme vždy brzo odpoledne. Ale dnes ukončíme jižní část expedice a šlápneme do toho! Napřed jsme se vrátili po E39 do Ålgårdu, a tam odbočili na silnici č.45, která nás měla východním směrem zavést hluboko do vnitrozemí a taky vysoko do kopců. Se vzrůstající niveletou a neubývajícím deštěm se krajina i výhledy stávaly pořád syrovějšími. Byli jsme těsně pod tisícem metrů nad mořem. Často jsem zastavoval na fotografické zastávky, počasí venku nic moc. Vítr a déšť, teplota dokonce 7°C!
Asi po 100 kilometrech jízdy jsme začali klesat a v Nomelandu na pár kilometrů splynuli se silnicí č.9, po které jsme před čtyřmi lety jeli trasu Kristiansand - Hovden. Pětačtyřicítka se ale zase záhy odpojila severovýchodním směrem do kopců, do provincie Telemark, kde vynalezli ten proslulý doskok. Protože jsme jeli celkem dlouho, uvítal jsem kolemstojící muzeum - sice jsem nevěděl, co tam vystavují, ale kultura se hodila. Všechny jsem vystoupil do deště. Bylo to muzeum „Grimdalstunet", které vzniklo na památku umělce se jménem Anne Grimdalens. Byl to buď sochař nebo sochařka, nevím. Venku byly jeho nebo její kočkující se medvědi (nebo medvědující se medvědi?) a vlk. Uvnitř předváděli kromě soch i spoustu obrazů od jiných umělců - některé z nich byly více než ponuré, no co říci na zátiší „had se žábou na mýtině plné lidských lebek"? Focení sice bylo zakázáno, ale nevyfoť takovou tryznu.
Protože cestování v dešti je celkem náročné, bylo mi jasné, že co nevidět to dnes ukončíme, nemusíme to drtit. A vida - najednou se před námi rozprostřel nádherný výhled do údolí, kde začíná Telemarský kanál. To už je nějaká zajímavost! Nejde o „čistý kanál", jsou to spíš dílčí kanály spojující jezera a řeky v oblasti. Má podobnou funkci jako u nás ten Baťův, ale v mnohém jej předčí - stavět ho začali už v roce 1854, to Baťa ještě ani nežil. Kompletně dokončen byl až v roce 1892 a hned označen za osmý div světa. To už Baťovi bylo 16 let a úplně vidím, jak se ctižádostivý jinoch nechal inspirovat. Kanál je dlouhý 105 km, má 18 plavebních komor a převýšení 72 metrů. Vede na jihovýchod a končí v moři Skagerrak. Je to vlastně takový umělý falešný fjord a udělat si po něm výlet na nějakém hausbótu musí být jistě zážitek.
Sjeli jsme dolů ke kanálu, kde stojí vesnice Dalen. Největší dominantou je tady luxusní dřevěný „Dalen Hotel" ve švýcarském stylu, který byl postaven v souvislosti s telemarským 
kanálem už v roce 1894. My jsme ovšem jeho luxusní pohostinství obdivovali jen zvenku a vzali zavděk „Buøy Campingem". Chatka celkem drahá, ale zato bez koupelny a toalety. V kempu na teploměru právě ukazovalo 9°C a na nástěnce psali, že včera v tuhle dobu 23°C. Jak je nehezky, není to na velké procházky venku. Tak jsme hráli spoustu her, soutěže v kreslení a na zájezdě populární „jméno, město". Sprcha mimo chatku taky má své kouzlo - to se s ručníkem kolem krku musí v dešti přeskakovat kaluže, rozdělit se na muže a ženy, hodit tam žeton a snažit se to stihnou v daném limitu. A vždycky se ve sprše ta dvojice trošku sblíží... Prší a pršet má i nadále.
Prohlédněte si fotogalerii >>