DEN 5 - neděle 6.7. ČEŠI K ČECHŮM
Kazatelna příliš vysoko / Superchata u oceánu / Za Kolínem a Richardem / Konec slunce, začátek deště
trasa: Holmevatn - Bue - Ålgård - Høgsfjorden - Jørpeland - Sola - Vigdel
ujeto: 186,1 km (z toho 149,7 km samotný přesun a 36,4 km návštěva u Kolína)
spotřeba: 7,6/100 km
čas přesunu: 11:00 - 16:45
počasí: polojasno, k večeru úplná oblačnost a déšť, postupně od 20 do 14°C
nocleh: chata pana Olase ve Vigdelu, 600 NOK
Vzbudili jsme se živí a nesnězení. Ovšem náš fyzický stav nebyl stoprocentní: Taďa nachlazený, oteklé oči a zduřelé uzliny. Terka chraptí a pořád má rýmu. Máma a náčelník nic. Ale Taďa je bojovník, v autě ho z toho dostaneme... Snídani jsme absolvovali v jídelně společně se seniory, kteří se před jídlem dlouho modlili. My jsme toho využili a byli u samoobslužných stolů první. Naštěstí, protože pak už se tam dalo dostat jen stěží a s rizikem potřísnění, přece jen, senioři už neměli tak pevné ruce. Zastavil se k nám ke stolu i jeden z dědoušků, a hrozně jsme ho svým mládím i původem z ČR dojímali. Chudák začal slzet a též mu vytékaly sliny.
Vyrazili jsme ve víceméně tradičních 11 hodin. Na pastvinách jsme se rozloučili s místními krávami a směřovali na Bue (čti „bůůů"), kde jsme se opět připojili na hlavní jižní magistrálu E39. Do Stavangeru nebylo daleko, měli jsme dost času a věděli, že Kolín bude dlouho v práci. Tak jsme v Ålgårdu uhnuli doprava s tím, že se pokusíme dostat se co nejblíže známé turistické atrakci - Preikestolenu, neboli česky Kazatelně. To je ta skalní plošina cca 20x20 metrů hodně vysoko nad Lysefjordenem. Je to jedno z nejprofláklejších míst v Norsku, často zmiňovaných ve všech průvodcích a proto až nahoru nepůjdeme. A i kdybych to navrhl, děti mě umlátí. 600 metrů převýšení by neskously. A navíc tolik času taky nemáme. Cestou jsme se aspoň zastavili u výběhu s koňmi a udělali procházku s převýšením max. 50 m.
Pak už přišel první vnitronorský trajekt, a to přes nejjižnější fjord západního pobřeží, přes Høgsfjorden (55+23+11+11 NOK). Na druhé straně se rýsovalo pár kempů, takže jsme připustili možnost ubytování. Jeli jsme kolem zmiňovaného Lysefjordenu a odbočku k parkovišti pod Kazatelnou pouze minuli, stejně jako všechny kempy - buď byly nehezké, obsazené nebo zrušené. Vrátili jsme se tedy tímtéž trajektem a už mířili ke Stavangeru (čtvrté největší město v Norsku, cca 120 tisíc obyvatel). Teda Kolín s Richardem nebydlí přímo tam - ve Stavangeru jen pracují a bydlí kousek jižně, v Sole. A za Solou je v mapě nakresleno několik pobřežních kempů, takže jsme se vydali přímo tam. Inu, Stavanger asi nedáme.
Stejně jako včera jsme neskončili v žádném kempu, ale na doporučení jinde. V jednom z obsazených nám poradili pana Olase ve Vigdelu, tel. č. 516 54 197. A rovnou tam zavolali a ověřili, že má volno. Upozornili nás ovšem na venkovní suché WC (tedy „bio toilet"), ale to přežijem, venkovská záchodová romantika. Malinko jsme bloudili po polních cestách a všimli si před námi stejně bloudícího německého auta. Pochopil jsem, že je to konkurent v boji o střechu nad hlavou. Němec zastavil u nějakého domu, vyšel starší pán a ukazoval na jednu chatu přímo u svého domu a na jednu támhle u moře. Bylo zjevné, že i na nás by se mělo dostat, ale přál jsem si, ať si Germán vybere tu nepobřežní. Stalo se, super, chatu u oceánu Olas prodal za příznivých 600 NOK nám.
Ale až uvnitř jsme viděli, jak moc příznivá cena na takovou nádheru. Chata velká jako prase a především nečekaně 
pěkná, čistá a dobře vybavená. Ložnic, že si můžeš vybírat. Výhled přímo na oceán. No něco. Však se taky chata u oceánu stala TOP chatou celého zájezdu, jak se později ukázalo v několika rodinných anketách... Pokaždé to bylo stejné: společně jsme do chaty nastěhovali všechny věci, Marťa začala vařit a já běhat po okolí a fotit jako o život. A děti přirozeně zkoumat všechno uvnitř i kolem. A tady jsem měl k focení opravdu celou řadu námětů. Třeba obří záoceánské lodě vyplouvající ze Stavengeru nebo krávy, co nám běhaly pod oknem a čučely na vetřelce. Jít k moři vyžadovalo ostražitost - jak vůči kravkám, tak vůči jejich hovískům.
Asi v osm jsme se vypravili do Soly najít dům Kolína a Richarda. Kolín, tj. Jiří Kolínský = můj spolužák z výšky, ale jen jednoletý, protože do druháku ho nepustili. Pohodář. Richard = můj někdejší kolega z Arkádie. Zamlklý introvert. Ti dva se v Česku samozřejmě neznali a našli se až v Norsku na inzerát. Vtipná náhoda... Našli jsme to celkem dobře. Akorát jsme cestou nekoupili žádná piva, protože na pumpách i v obchodech je podle protipijáckého zákona v šest nebo sedm hodin přikryjí plachtama a už je nesmí prodávat. Což jsme v do té doby nevěděli. Tak jsme se aspoň prezentovali ginem z Česka a nějakými limonádami.
Hoši nás uctili steaky a gin opravdu chutnal. Já jsem do něj šel samozřejmě taky, s tím, že zpět bude řídit Marťa. Poslouchali jsme, jak se v Norsku žije a pracuje, třeba že k doktorovi pro neschopenku nemá cenu chodit. Odjížděli jsme ve 23 hodin, hodně se zatáhlo a pršelo. Jako spolujezdec jsem celkem rychle střízlivěl. Bloudili jsme, cesta zpět se zdála úplně jiná než cesta tam. Doma jsme s Taďou ještě skočili na půlnoční plážičku nasát trocha oceánu. Pršelo, po 4,5 dnech nás atakovala studená vlhká fronta.
Prohlédněte si fotogalerii >>