DEN 4 - sobota 5.7. V MISIONÁŘSKÉM CENTRU
Opět sháním nabíječku / U Vigelandů / Od moře do polí, mezi krávy a seniory / Koupačka v moři
trasa: Lindesnes - Lyngdal - Brusand - Varhaug - Holmevatn
ujeto: 372,2 km (z toho 134,2 km návrat do předchozího kempu, 194,3 km samotný přesun a 43,7 km k moři a zpět)
spotřeba: 7,3 l/100 km
čas přesunu: 11:15 - 16:15
počasí: napřed slunečno, pak i polojasno, přes den 20-23°C, večer 18°C
nocleh: Holmavatn Ungdoms og Misjonssenter, 450 NOK
Po nepříliš kvalitní noci plné nedobrých snů o navždy ztracené nabíječce, a tedy o nenafocené měsíční expedici v Norsku, jsem vstal už v 6:35 a rychle valil do minulého kempu „Åros". Bylo to asi 65 kilometrů po klikaté pobřežní silnici, žádný provoz, slunko nízko, úžasná romantika. Přijel jsem tam v 8. U naší chatky nestálo žádné auto, takže mlátit na dveře nemělo smysl. Stejně to našla asi uklízečka. Jenže na recepci bylo otevřeno až od devíti, takže jsem se hodinu poflakoval po kempu a v hlavě tvořil krizový scénář, co když nabíječka nebude.
Konečně odbila devátá, ve slovníku jsem si našel všechny potřebné výrazy a přednesl to panu recepčnímu. Dělal nechápavého, tak jsem mu vrazil hlavu do okýnka, naklonil se do budky a těkal očima po stole. A nekecej - fakt tam ležela moje vzácná nabíječka! Pán se ťuknul do čela a už mi to rozjásanému fotografovi předával. Super, můžu dobíjet a fotit zase jako o život. Radostně jsem se vydal zpět a slíbil si, že sbalení a naložení nabíječky bude od nynějška procházet dvoustupňovou kontrolou - mojí i manželčinou.
Udělal jsem zastávku ve vesnici Vigeland, kterou jsme včera jen projeli a ze které pochází sochař Gustav Vigeland (1869-1943, jmenoval se on po městečku anebo městečko po něm?). Jeho sousoší si dobře pamatuju z Vigeland Parku v Oslu, kde jsem byl s Prázdninovou školou Lipnice v roce 1993. Při focení sochového sloupu na návsi mě oslovil nějaký mladík. Napřed jsem myslel žebrák, ale záhy jsem pochopil, že mi nabízí projížďku na rybářské lodi. Protože mi byla hloupá ne zcela dostatečná jazyková 
vybavenost (domlouvat se kdy, kde a za kolik) a navíc musíme jet dále, odvětil jsem, že mám všeho dostatek a ničeho dalšího není mi třeba.
U rodinky jsem byl v 10 hodin a zapojil se do běžných ranních procedur. Stihli jsme se zabalit a odjet už po jedenácté. Nejeli jsme ovšem daleko, pouze pár kilometrů ke zcela nejjižnějšímu bodu Norska, kde je známý maják Lindesnes fyr - nejstarší v zemi, z roku 1655. Bylo opět nádherné počasí a když jsem původně předpokládal jen na skok, užívali jsme si to tam déle než skokově - v muzeu, i venku. Hleděl jsem na jih do dáli a říkal si, kde že je má rodná vesnička středisková... Podle cedule jsme zjistili, že k nejsevernějšímu bodu Norska - Nordkappu - je to odsud 2518 km. No, tam taky pojedeme, ale oklikama a cik cak.
Jeli jsme na sever a začalo esemeskování s Kolínem, abych mu zahrozil, že zítra přijedeme. V Lyngdalu jsme se zpátky napojili na hlavní E39 a víceméně vnitrozemím pokračovali k severozápadu. Před Egersundem jsme ale sjeli zpět k moři a už pomalu vyhledávali ubytko. Měl jsem sice vytipován kemp v Brusandu, ale kdyby nás po cestě něco zaujalo... Nezaujalo a navíc v Brusandu jsme neuspěli. Škoda, škoda, velký kemp u rozlehlých písečných pláží, to je rána. Ani vedle nic. Doporučili nám ale nějaké zařízení cca 20 km daleko, tak jsme se za tipem vydali. Ve Varhaugu jsme ale museli zabočit doprava a jeli zase do vnitrozemí. Tak dnešek hold u moře nebude.
Dostávali jsme se od mořských pláží do venkovské zemědělské krajiny. Dobytka přibývalo, cesta byla užší a prašnější, a zaváděla nás hluboko mezi pole a pastviny. Až se zničehonic jako oáza vynořil lesík a právě v něm byl náš dnešní cíl s divokým názvem „Holmavatn Ungdoms- og Misjonssenter". Původně jsme mysleli, že to má být kemp, ale bylo zřejmé, že jde o něco jiného. Něco jako táborová základna pro mládež a zároveň misionářské centrum pro důchodce. My jsme měli štěstí na to druhé, sami jsme v centru byli jedinou mládeží. Kromě nás tu pobývala asi 40-členná skupina seniorů. Hned jsme jim začali velmi nepěkně říkat smrťáčci. Taky mě napadlo, jestli tady nemá základnu nějaká seniorská sekta, která věří, že konzumace mladého masa omlazuje. S takovými divnými úsměvy se na nás dívali...
Ubytování sice bylo celkem skromné, ale za krásných 450 NOK. K tomu jsme si přikoupili snídani za 200 NOK. V centru, v tom oázovém hájku, bylo fakt krásně a brzy jsme se přestali bát. Čtyři budovy s dvorkem uprostřed, na střechách rostla tráva, kterou spásaly kozy. Mezi střechami jednotlivých budov byly instalovány takové lávky, takže kozénky si mohly přebíhat ze střechy na střechu...
Protože jsme se ubytovali hned po čtvrté, bylo dost času. Toho Brusandu a pláží jsme se nechtěli vzdát, tak jsme se tam asi 20 km vrátili. Paráda! Krásné písečné duny lehce porostlé travou. Do vody jsem vlezl jen já, i na Taďu to bylo studené, tak se radši ráchal v takovém malém zálivku, kde byla voda o poznání teplejší. Krásná rekreace. Zpět v misionářském centru jsme byli tak o půl desáté. Vytáhli jsme na dvorek víno a že trošku popijeme. Ale večerní zpěvy smrťáčků a houfy komárů nás přesunuly k jezeru. Tam to kupodivu tak nepíchalo. Nafotili jsme kolekci modelingových fotek „Terka s míčem" a vydali se na pokoj, napospas sektě a noci.
Prohlédněte si fotogalerii >>