DEN 27 - pondělí 28.7. SKANDINÁVSKÁ SMĚS
Z Norska do Norska přes Finsko a Švédsko / Ve Finsku jen 98 km, zato premiérově / Zlaté norské fjordy
trasa: Karasjok - Kautokeino - Kivilompolo - Kaaresuvanto - Kiruna - Riksgränsen - Rombakenfjorden
ujeto: 637,9 km
spotřeba: 6,9/100 km
čas přesunu: 11:15 - 21:45
počasí: celý den polojasno až jasno, přes den 17-20°C, večer 14°C
nocleh: Hærsletta Camping, 400 NOK
Čekal nás krásný, neseversky slunečný a teplý den, jako bych ho tou noční posaunovou nahotou přivolal. Včera jsme nestihli místní kostel, tak jsem ostatní nechal uklízet a že si tam odskočím pro nějaké fotky. Kostel je z roku 1807, je nejstarším kostelem v kraji Finnmarka a jako jediná stavba v Karasjoku přežil druhou světovou válku. Nevím, jak moc je to u 
kostelů časté či nečasté, ale zaujala mě symetrie kostela ze všech stran. Si myslím, že to tak časté nebude, jinak by mě to přece nezaujalo.
V kempu jsem kontrolou digitálu zjistil, že kostel se mi nepovedl dost svisle. Inu rodinko, ten chrám byl tak hezký, že ho musíte taky vidět. Byť jsem tam byl podruhé, opět zaujal nejvíce mě, ostatní ani nevystoupili z auta... Když už jsme ve městě, stavíme se znova i do Sámpi Parku. Dokoupili jsme dědům sobí kožešiny pod zadek a požádali jsme producenta sobích dárků, starého Sáma, aby se s Marťou nechal vyfotit. Aspoň jedno foto domorodce.
Pak už následovala dlouhá cesta na jihozápad. Když se člověk podívá na mapu, vidí, že Finsko má na severu takové dva rohy. A mezi těmi rohy Norsku visí vak. Právě tím jsme měli projet až do zmiňovaného Finska a říznout jeden z těch rohů. Na mapě je v této oblasti samá zelená barva, skoro žádná vesnička a relativně hodně malých jezírek. Je to už krajina spíš charakteristická pro Finsko. Projeli jsme mimo jiné Kautokeinem, což je po Karasjoku druhé nejvýznamnější kulturní centrum Laponska. Do Finska jsme vjeli po silnici č. 93 v Kivilompolo. Po předvčerejší návštěvě Ruska dnes další životní premiéra. I když přejíždíme z neunijní země do Evropské unie, nikdo nic kromě cedule tady neřeší.
Protože Finskem jsme měli projet pouze krátce, náležitě jsme si těch 98 finských kilometrů užívali. Zastávka v jednom lesním bufetu a nějaká ryba. Berou tady finské marky a na eura vrací samozřejmě nevýhodně. V prodejně suvenýrů samá modrobílá vlaječka, koupili jsme losíka s pulovříkem s finskou vlajkou. Důkaz, že jsme tu fakt byli. Na jedné zastávce jsem udělal pár fotek, abych měl Finsko v kostce. Typická finská tráva, bříza, voda, nebe, typicky finský asfalt. Až se někdy někdo bude ptát po fotkách z Finska, ukážu mu to, aby pochopil, jak to tady vypadá. V průběhu zastávky do auta vlétlo hejno typicky finských mušek (ty se fotí blbě) a Taďa křičel, že nás ukoušou k smrti.
Poslední finská etapa vedla severozápadně po silnici E8, už po finsko švédské hranici. Do Švédska jsme vnikli v Kaaresuvantu. Co si budeme povídat, Švédsko se v našem itineráři objevilo pouze z tranzitních důvodů. Tady o žádnou premiéru ani zdaleka nešlo a krajina je tady na severovýchodě stejně taková finská. Takže těch 320 švédských kilometrů jsme brali jen jako zkratku zpět do Norského království. Dokonce jsem se podruhé na expedici vzdal na chvíli volantu a Marťa tak mohla mít řidičský zážitek, když se jí před auto přimotal sob.
Ve Svappavaara jsme změnili jihozápadní směřování po silnici č. 45 a najeli na E10, která se stáčí k severozápadu a k Norsku. Čekala nás Kiruna, město které slýchávám v souvislosti se světovým pohárem v klasickém lyžování - Bauer tu určitě už jel. Je to zároveň nejsevernější švédské město nad 20 tisíc obyvatel. Těží se tu velmi kvalitní železná ruda a nedaleko je ledový hotel. Na něj jsme ale čas nevyčlenili, více nás bohužel zajímal hypermarket a pořádný nákup, i s kilem kusových bonbónů. Je pravda, že dnešní životospráva byla mizerná a takové bonbóny uspokojí hlad i chuť.
Čím více jsme se blížili Norsku, krajina byla hornatější a norštější. 70 kilometrů dlouhé jezero 
Torneträsk se zapadajícím sluncem nevypadalo špatně... Nálada ve voze byla slušná, na tu dlouhou dnešní štreku překvapivě pozitivní. To ta modrá obloha a přibývající kopce, tento typ krajiny nám byl mnohem bližší než ten finský. Švédsko norskou hranici jsme překročili v Riksgränsen a za chvíli už se před námi objevilo typické norské panorama s mořem! Ano, byli jsme v nejužším místě Norska, kde má pevnina jen pár kilometrů. A proto byl vidět Otofjorden, na jehož břehu leží známé město Narvik. Ale až tam jsme dnes zamířeno neměli. Bylo půl desáté, sjeli jsme dolů a na soujezdu mezinárodních silnic E 10 a E6 (a zase ta é šestka!) jsme byli rádi za „Hærslettu Camping" u malého Rombakenfjordenu.
Dnes na tachometru úctyhodných 638 kilometrů, po večeři už jedenáct hodin. Kdo by čekal unavené jezdce, kteří hned padají do spacáků, mýlil by se. Je třeba poběhat po kempu i okolí a pokochat se krajinou. Typicky norské fjordy jsme neviděli taaak dlouho a úplně jsem cítil, jak mě to tady nabíjí. Super náčelnický nápad, že jsme se nerozhodli vracet Pobaltím nebo po švédském pobřeží.
Prohlédněte si fotogalerii >>