DEN 26 - neděle 27.7. I SÁMOVÉ MAJÍ POSLANCE
Tak už se vracíme / Ovšem nejdelší cestou / Po norsko finské hranici / U sámského parlamentu
trasa: Neiden - Tana Bru - Roavvegiedi - Karasjok
ujeto: 289,6 km
spotřeba: 6,9/100 km
čas přesunu: 11:15 - 16:15
počasí: ráno zataženo 10°C, pak mírný déšť, později jen zataženo, 10-13°C
nocleh: Karasjok Camping, 800 NOK
V kempech po Norsku jsme střídali různé úrovně ubytování. Obecně to podle daných kritérií označují jednou až pěti hvězdičkami. Ty průměrné chatky nemají sprchu a záchod, ty o něco lepší mají, v ještě lepších se dá spát v samostatné ložnici (i ve dvou či dokonce ve třech). No a jakýmsi bonusem v těch skoro nejlepších chatách je sauna. A to byl právě náš včerejší případ. Jak krásně se po nadýchání zplodin z tavírny niklu saunovalo. A jak potom chutnalo ruské pivo „Jarpivo". A jak se spalo! A vstávalo... Byli jsme u Neidenu a kemp měl tu zvláštnost, že byl prakticky prázdný. V těchto končinách prostě turisté zácpy opravdu nedělají. To více než lidí tady bylo psů, pěstovali tu nějakou severskou rasu.
Včerejší Zapoljarnyj byl nejzazší bod expedice. Od té doby už se jenom vracíme a vracet budeme. Ovšem nikoli nejkratší cestou. Vůbec nejrychlejší návrat by byl přes Finsko, kus Ruska v okolí St. Peterburgu anebo trajektem rovnou do Estonska, pak Lotyško, Litva, Polsko, Český Těšín a tak. Další hladká možnost by byla Finsko a pak Švédskem po západním pobřeží Baltského moře, Dánsko, Německo. Jenomže to bych nesměl být já, „noufský pfítel". V Norsku ještě zbylo pár míst, které jsem chtěl dát, třeba takový Narvik. A vůbec to tam ještě projet, vracet se Norskem je stylové, srdcové, byť delší a náročnější. Delší trasu jsem z pochopitelných důvodů nijak neinzeroval, ale Taďa mě překvapil, když se pohledem do atlasu Evropy na tu švédskou variantu ptal. Měl jsem co dělat, abych si vymyslel nesmyslné argumenty.
Vrátili jsme se po E6 až do Tana Bru, tady to známe. Po přejetí „bru" jsme však po é šestce pokračovali na jih (předevčírem jsme sem přijeli ze severu). Odsud pojedeme jihozápadně asi 180 kilometrů podél řeky Tana, která tvoří norsko finskou hranici. Cesta byla poměrně jednotvárná, ale pěkná. Občasné říční meandry vytvářely zajímavé objekty obdivu. Kolem rostly borové či březové hájky, v rámci procházky jsem se do jednoho březového vydal, ostatní se báli medvědů. Mě však opět nezaskočili medvědi, ale proslulí komáři. Ty mrchy si tě napřed nevšímají, protože na lidi tady nejsou zvyklí. Ale jakmile tě pár z nich zaregistruje, nevím čím to je, hrozně rychle se to rozkřikne a už jdou po tobě celá hejna. To se pak nedá ani bezpečně vyčurat.
Už více jak týden jsme se ubytovávali dost pozdě, takže dnes to napravíme. Navíc to bude naposledy, protože pak už budeme muset dát několik sáhodlouhých etap - tedy jestli mám splnit dávný slib, že v pátek budeme na Lipůvce. Karasjok byl už dlouho jasným vytipovaným bodem prozkoumávání i bydlení. V kempu nebyl problém, šli jsme do opravdu luxusní chaty. Jedné z těch expedičních úplně TOP, ne-li TOP TOP. A druhý den po sobě sauna! Tady dáme řádný relax.
Karasjok je kulturní centrum celého Laponska. Laponsky se řekne podobně, „Kárášjohka", norština a laponština jsou jinak úplně odlišné. Sídlí tady Sámský parlament Sametinget - sámští poslanci se tu nepravidelně scházejí a řeší, jak se bránit kolonizátorům, jak zachovat tradiční sámskou kulturu a neprodávat na náměstí v Tana Bru jen kebaby. Však jsme si budovu parlamentu záhy prohlíželi, škoda, že vstup dovnitř už byl uzavřen, chtěli jsme si prohlédnout sámské poslanecké lavice, hlasovací zařízení a zeptat se, kolik mají parlamentních výborů a podvýborů. Pozdě ale nebylo na prohlídku Sámpi Parku - centra s různými obchůdky, kinem, atrakcemi. Koupili jsme si tu něco na památku, triko s laponskými motivy třeba, kabelečku ze sobí kůže.
Stejně jako Tana Bru, ani Karasjok celkově příliš laponsky nevypadá, ani tady žádné tradiční stavby. Úplný střed městečka s cca 3 tisíci obyvateli tvoří kruhový objezd a kolem zeleň, supermarket Coop a čerpací stanice. 
Jo, jedno laponské týpý. Za další stanici v Karasjoku jsme zvolili jednu z restaurací - tak často do nich nechodíme, asi jedna z posledních příležitostí. Ať děti mají někdy hranolky! Já si už podruhé v Norsku dal løvstek, což je placka mletého hovězího masa z pánve.
V noci nemohla chybět zmiňovaná sauna. A po ní další z ruských piv, mnohem silnější munice „Arsenalnoje" se 7,0% alkoholu. Tak krásně mě to po sauně stouplo do hlavy, že jsem pak skoro nahý stál hodnou chvíli venku v 10 stupních a nasával vzduch laponské domoviny. Co na tom, že pár komárů nasávalo mě. S pivem „Arsenalnoje" se to dá snést.