DEN 25 - sobota 26.7. VDECHOVÁNÍ RUSKÉHO NIKLU
Města Nikel I, Nikel II / Pod dohledem soudruha Lenina / Drogy v koulích, či výbušnina? / Saunaaa!
trasa: Tana Bru - Varangerfjorden - hranice NOR/RUS - Nikel - Zapoljarnyj - Neiden
ujeto: 343,3 km
spotřeba: 6,8/100 km
čas přesunu: 10:45 - 21:00
počasí: ráno oblačno 13°C, pak i deštíky, později už jen oblačnost a až 10°C
nocleh: Neidenelven Camping, 850 NOK
Těšil jsem se na zcela zásadní den. Už kdysi v dětství jsem slýchal průpovídku: „Neraď. Není ti šedesát a v Rusku jsi taky nebyl". Co se týče věku, dosáhl jsem k poskytování rad zatím jen potřebných dvou třetin, ale co se týče Ruska, to se dnes mělo změnit. Pro mě osobně nebyly největším cílem expedice Lofoty či Nordkapp, ale právě Rusko. Protože podívat se tam, a ještě k tomu na dobrodružném severu, to mě fakt lákalo. Byli jsme vybaveni vízy, které jsem celkem složitě vyřizoval v předchozích měsících. Disponovali jsme dokonce dvěma vízovými vstupy, variantou zpáteční cesty bylo jet přes Finsko, pak skočit do St. Peterburgu a Pobaltím dolů. Aktuálně se Petrohrad nerýsoval, ale severnímu Rusku jsme byli jen kousek.
Do Ruska nás měla zavést opět silnice E6, která do Tana Bru přichází z jihu (my jsme přijeli ze severu). Chvíli jsme jeli vnitrozemím, pak po břehu Varangerfjordenu, zase vnitrozemím a nakonec kolem malých fjordíků. É šestka se na svých posledních pár kilometrů odpojuje do Kirkenes, pak už definitivně končí, protože následuje jen moře. K Rusku nás přivedla E105. Napětí vzrůstalo. Protože co si budeme povídat - my Svobodovy a Husákovy děti si to všechno ještě pamatujeme a Rusko je pro nás pořád tak trošku bubák. Dětem to bylo fuk, Norsko nebo Rusko. Zatím jim to bylo fuk.
Na hranici jsme strávili dvě hodiny. Celou tu dobu probíhaly nějaké procedury. Spousta přepážek, spousta bumážek. U prvního formuláře jsem požádal o tužku - byť jich úředník měl několik, poslal mě do auta. Cestou tam mě sledovali. Děti postupně trošku nervózněly, protože atmosféra byla celkově taková napjatá. Zběžně jsem musel ukázat vnitřek auta. Ve směnárně jsem vyměnil cca 70 € za 2600 rublů, tzn. aktuálně nějakých 1700 Kč. To by na nějaký ruský obídek a pár pozorností mělo stačit. Ze všeho bylo cítit, jak je tam hrozně otravujeme a že ani nechtějí, aby jim tam lezli nějací turisté - navíc ti, co je vyhnali ze země. Jako by v nás stejně viděli záškodníky a špiony. I když je pravda, že dva malé superšpiony jsme s sebou měli... :-)
Na území Ruské federace se nám podařilo vjet až v 15 hodin. Tedy v 15 hodin českého a norského času, v Rusku bylo ne o jednu, ale rovnou o dvě hodiny jinak, tam odbilo už 17 hodin. Bylo evidentní, že jsem dnešní itinerář podcenil a že 200 km vzdálený Murmansk je v ohrožení... Uvidíme. Jeli jsme napřed na jih hraničním pásmem podél ostnatých drátů, kde nás kontrolovala nějaká pohraniční patrola. Bylo zataženo a to celkově dělalo takové těžké ovzduší. Ale to nebylo nic proti tomu, co se nám po chvíli naskytlo za pohled. Za jezerem stálo ocelové město. Ano, hned se mi vybavil film „Tajemství ocelového města". Spousta komínů, továrních hal, stožárů elektrického vedení a k tomu jedno obří panelové sídliště. Nad tím vším se vznášela oblaka tmavých zplodin, takže ono přirozené zataženo dostávalo ještě větší sílu.
Bylo to město Nikel. Zdálky to vypadalo hodně hardcore, ale zblízka, když jsme vjížděli - darmo mluvit. Žasli jsme. Město, které tady postavili někdy v 50. letech a pak už to nechali tak, na pospas času. Všechno křivé, rozbité a špinavé. Projížděli jsme hlavní třídou nahoru a bylo jasné, že tady žádný obídek nebude. Tady nejsou ani restaurace a i kdyby byly, tam bych si netroufl vzít tak cenný náklad. Dojeli jsme do horní části města ke komínům a já vystoupil udělat pár fotek. Přitom jsem měl samozřejmě strach, že mě někdo uvidí, rozbije hubu, pak zabije a nakonec ukradne auto i s rodinou. Neuvěřitelně to tam smrdělo a mě se v mžiku zatočila hlava, měl jsem co dělat, abych to ustál. Až o něco později jsem si zjistil, co je tenhle Nikel zač. Kdesi tady našli ve 30. letech minulého století zásoby niklové rudy. V tu dobu se o území přeli Rusi s Finama, a tak až po válce to tady SSSR mohl rozjet ve velkém. Postavil ohromnou fabriku, kde se niklová ruda taví a k tomu město. Dnes tu živoří asi 15 tisíc lidí a jejich počet rychle klesá. Fabrika patří koncernu Norilsk Nikel, který je největším producentem niklu na světě.
Děti brečely, že tady nebudou už ani minutu a že chtějí do Norska. Naléhala i Martina. Ale přesvědčil jsem je, že další město už bude krásné, zelené a voňavé. Měsíční krajinou jsme vystoupali nad město a asi po dvaceti kilometrech se nám naskytl pohled s pracovním názvem „Nikel II". Ale ne, tolik dýmu nad ním nebylo, ale jinak to vypadalo fakt hodně stejně. Zapoljarnyj. Taky z padesátých let a taky nikl. A taky to tu zhlížejí Leninové. Protože bylo zjevné, že toto město je poslední ruskou zastávkou, usmyslel jsem si za každou cenu utratit rubly. Začali jsme tedy dešifrovat obchody. Nejsou to takové ty samošky jako u nás, ale často suterénní krámky v panelákových domech. Vytvořili jsme za sebou frontu a kupovali koňaky (ruské jistěže), piva, cukrdlata. A pak ještě v jednom krámě a ještě ve třetím. Tak nás to začalo bavit a postupně jsme se i přestali bát. Nikdo nám ani nenaznačil nic nepěkného, vždyť jsme Slované.
Zpátky na hranicích jsme zase tratili 1,5 hodiny. Tentokrát prohlídka velmi důkladná, v dešti jsem musel vyskládat celičký obsah auta. Chlápek uvnitř prohlížel i odpadky. Nejvíce podezřelé mu byly petanquové koule, i posilu si zavolal. Jednu z nich potěžkávali a špitali si. Kromě mých koulí se jim jevily závadné i Taďovy mušle. Éto rasíjskije íli norvegejskije? ... Jak rádi jsme byli zase v Norsku, v tom zeleném království. Ale Rusko - zážitek veliký a z hlediska poznávacího a zkušenostního velmi pozitivní. Kirkenes jsme nestíhali, jen jsme jím projeli a uháněli to všechno oslavit ruským pivem, zákusky a očistnou saunou.
Prohlédněte si fotogalerii >>