DEN 24 - pátek 25.7. KDE JSOU SÁMSKÉ KROJE?
Ani medvěd, ani vlk, ale komáři / Dotýkáme se Barentsova moře / V laponské osadě / Laponci nikde
trasa: Stabbursnes - Lakselv - Ruostefielbmá - Tana Bru
ujeto: 281,2 km
spotřeba: 6,9/100 km
čas přesunu: 11:00 - 18:45
počasí: ráno zataženo 15°C, později polojasno, oblačno, kolísání 9-16°C
nocleh: Tana Familiecamping, 430 NOK
Protože jsme byli těsně vedle národního parku, bylo jasné, že ho absolvujeme hned dopoledne. Napřed jsme ale zaskočili do centra parku, kde bylo muzeum s představením květeny i zvěřeny severního Norska. Včetně takových vychytávek jako je průřez dýchacím ústrojím soba s vysvětlením, proč mu ve velkých mrazech nezamrzají nozdry. V centru kromě nás nikdo nebyl a ochotné paní se nás ptaly, jestli dáme i kino. Nemohli jsem je zklamat. Film byl poučný a panoramatický.
Pak už jsme vyjeli do parku. Mylně jsem se domníval, že tam povede krásná navigace - nebylo tomu tak. Dokonce jsme se pro radu museli vrátit do centra. Správnou možností byla jedna ze dvou odbočovacích prašných cest, která vybízela z otestování tlumičů... Už kdysi předtím jsem ostatním o tomto parku četl, 
že by se v něm mohli potulovat medvědi a vlci, a proto za každým stromem byl tušen jak medvěd, tak i vlk. Cesta byla horší a horší, místy hraničila s tankodromem a nastaly tendence to obrátit a zdrhnout. Až se konečně objevila cedule oznamující začátek parku.
Stabbursnes je nejsevernějším národním parkem v Norsku a je to opravdu park, přesněji lesopark. Co je ale zásadnější dominance: místní borový porost je údajně nejvíce severním na celém širém světě, severněji na světě borovici nenajdeš. Park není nijak velký, má jen 98 km², ale bylo jasné, že i tak ho neprolezem, že to budeme počítat spíš na čtvereční metry. Za nevelký čas procházky tentokrát ovšem nemohla únava a lenost, ale komáři - přesunuli se sem z kempu anebo prostě tady všude jsou pořád. Speciální přípravek á la repelent, který jsme si předtím koupili v centru, nefungoval podle potřeby a komáři jej nechtěli akceptovat. U říčky jsme to tedy obrátili a řádně opíchaní naskočili do vozu. No vida. Žádní medvědi či vlci, žádné šelmy, ale obyčejný bodavý hmyz nás vyhnal.
V blízkém městečku Lakselv jsme doplnili auto i sebe. Opět jsme se na čas měli rozloučit s é šestkou, naší družkou, na kterou jsme naskočili před dvanácti dny a kterou tak často opouštíme, abychom se na ní zase vraceli. V tuto chvíli jsme upřednostnili silnici č. 98, stáčící se kolem Porsangerfjordenu na sever. Tenhleten fjord nás doprovází už taky pěkně dlouho, od Nordkappu. Není to typický fjord, spíš úzký nečlenitý záliv, ale mezi fjordy se počítá a se svými 123 kilometry je čtvrtým nejdelším v zemi. Jeho celý západní břeh jsme absolvovali včera a dnes, a od teďka dáme kus jeho východního břehu.
Po nějaké době jsme se od fjordu stočili na východ do vnitrozemí a vystoupali nahoru. Musel jsem se pokochat Silfar Canyonem, který bych tady nečekal. Kousek Ameriky v Norsku. Další východní cesta na úseku mnoha a mnoha desítek kilometrů byla podobná - planina, bažina, močálek, step, keříky. Jízdu jsme si zpříjemňovali „Mistrovstvím auta v ooo-ta-lalala". Ooo-ta-lalala byl zvuk, který kdysi fistulí vydala Terka a který jsem nahrál na diktafon. Taďa si to pak často pouštěl a zkoušel napodobovat, až jsme to napodobovali všichni, kdože bude nejblíže k originálu anebo kdo ho dokonce překoná. Na výsledcích jsme se kupodivu nemohli shodnout... Dvakrát jsme se dotkli moře, u Laksefjordenu a Tanafjordenu. Tyto fjordy už patří Barentsovu moři a to značí, že už jsme opravdoví východňári. Byli jsme na 28° východní délky, což je stejně jako třeba turecký Istanbul.
Až jsme se dostali k lososové řece Tana, jež se tady vlévá do Barentsova moře. Vydali jsme se proti jejímu proudu do cíle dnešní etapy, do osady Tana Bru. Ten název se mi už v Česku tak líbil, že dávno bylo rozhodnuto, že sem nejen pojedeme, ale tady i přespíme. „Bru" znamená most, takže celé to je „most přes řeku Tana". Původně tu byla stará laponská osada, a tak jsme konečně už očekávali poctivý laponský folklór. Jenže jenže. Dávno všechno jinak. Laponci, správně „Sámové", se celá staletí živili lovem zvěře, rybolovem, vyděláváním kožešin, ale nejdůležitější pro ně byli divocí sobi. Tzv. oficiální národy kolem se sámské území snažili kolonizovat a Sámům vnucovat svoji politiku i kulturu. Postupně se jim to dařilo a tradiční sámský život se měnil. Snad poslední těžkou ranou byl pro Sámy Černobyl ´86. Ten kontaminoval jak lišejníky, kterými se živí sobi, tak plodiny a zvěř, kterými se živili Sámové. Za kompenzace od státu Sámové získali baráky, koupili auta a civilní šaty, a sobi nechali sobama.
Přesně v tom duchu vypadá i Tana Bru. Tradiční přístřešky nikde, jen vilky se zahradama. Centrum Tana Bru? Velké parkoviště, klasický supermarket a pár firem. Stáne
k s kebabem, přece typickou laponskou specialitou. Ten jsme si i dali, namísto ryb a sušeného sobího masa. Byli jsme naivní, že tu potkáme laponskou kulturu, ta už se tady prostě nepěstuje. Aspoň ne na oficiálních cestách, něco určitě zůstává mimo ně. Viděli jsme nabídky cestovních kanceláří, že pořádají výpravy do autentických laponských osad včetně rozhovorů s místními obyvateli. To nápadně připomíná skanzen či snad dokonce zoo? Oni místní obyvatelé za svoje herecké výstupy asi berou honoráře, aby měli na nové tenisky.
Tak jsme si aspoň užili večera na břehu Tany, v blízkosti toho „bru" a mezi altány pro turisty, které jsou samozřejmě provedeny jako laponská týpý.
Prohlédněte si fotogalerii >>