DEN 23 - čtvrtek 24.7. SEVERNĚJI TO UŽ NEDÁME
Pevnina či ostrov? / Dobytí Nordkappu / Skalní kaple / Nejsevernější kemp neprošel / Komáří slet
trasa: Repparfjorden - Nasbakken - Repvåg - Honningsvåg - Nordkapp - Stabbursnes
ujeto: 351,7 km (z toho 2x 116 km k Nordkappu a zpět)
spotřeba: 7,2/100 km
čas přesunu: 10:45 - 20:15
počasí: ráno zataženo 11°C, Nordkapp polojasno 8°C, cestou zpět oteplení až na 13°C
nocleh: Stabbursnes Feriersenter, 650 NOK
Tady v severské tundře to nevypadá kdovíjak vesele, zvlášť pro ty, kteří pořád vzpomínají na slunečné pláže a na Mallorcu. Takže se ani moc nedalo divit, že Marťa si opět po pár dnech vzpomněla s depresí a přidaly se i děti. Obě. Chtělo by to polární záři jako v „Dobytí severního pólu" a bylo by. Ale teď v létě se jí tady fakt nedostává. Protože už však zbývá jen pár dní, neviděl jsem to špatně. Slíbil jsem, že už za pouhé 2-3 dny to obracíme k jihu, a to už je nějaká motivace trošku se vzpamatovat a ještě vydržet.
Vrátili jsme se na E6, která se po 20 kilometrech dostává k Porsangenfjordenu. A to je fjord, který na severu končí a začíná u Nordkappu. Na ten finální sever ovšem nesměřuje é šestka, ale é šedesátdevítka. Šestka má namířeno dále na východ směrem k Rusku. My se zatím vydáme po E 69, ale za pár hodin se na tohle místo vrátíme a dáme ruský kurs... Cesta kolem fjordu je plná břidličnatých skal a sobů. Odskočili jsme si kousek bokem do rybářské vesničky Repvåg, o které píší, že je velmi pěkná a stylová. Ale vypadala malinko divně - jako původní rybářská vesnička už moc nefunguje a pro turisty tady toho moc neudělali. Rozbité baráčky a nepořádek. Aspoň že stará zrezivělá loď byla hodna prolezení. Potkali jsme brigádnici při přestýlání pokojů a chvíli jsem zauvažoval o případném ubytování. Tu by bylo celkem svérázné.
Po pár desítkách kilometrů na sever končí pevnina a následuje podmořský tunel na ostrov Magerøya. A to je fórek - Nordkapp je prezentován jako nejsevernější bod pevninské Evropy a přitom leží na ostrově. Kdybychom počítali všechny ostrovy, 
tak tu máme třeba Špicberky, které také patří do Evropy. A kromě toho, pár kilometrů od Nordkappu je jedno ještě severnější místo než on sám, ale tam to není tak dobře přístupné a tudíž turisticky využitelné. OK, nechme to být... Tunel je dlouhý 6,9 km a dosahuje 212 metrů pod hladinu moře, čímž patří mezi nejhlubší tunely na světě. Mýto 240 NOK (za 2+2 osoby) vybírají při cestě tam i zpět, protože na ostrově je zastávka dříve již zmiňované linky Hurtigruten, která přes 34 přístavů spojuje jižní Bergen se severovýchodním Kirkenesem. Takže je teoreticky možné na ostrov přijet autem a odplout lodí či naopak.
Na ostrově leží poměrně velká vesnice Honningsvåg, kde žije cca 2,5 tisíce obyvatel. Norové tvrdí, že je to nejsevernější město v zemi. Podle norských zákonů může mít statut města jen sídlo s více jak 5 tisíci obyvateli, ale Honningsvåg dostal ze zákona výjimku. Úsměvné. Píše se dokonce, že jde o nejsevernější město na celém světě. To je opět levá vůči Špicberkům a jejímu hlavnímu městu Longyearbyenu, které má 2 tisíce obyvatel, ale od norské vlády žádnou výjimku nedostalo. Dost zeměpisných zpochybňování a rýpání, v každém případě tady staví ten Hurtigruten a my jsme v místním supermarketu bohatě nakoupili. 
Za městečkem silnice překročila 71° a po další chvíli se začala vinout nahoru, aby dosáhla náhorní plošiny, na které už je samotný Nordkapp. Výrazně se ochladilo.
Před Nordkappem nás opět zkasírovali, family ticket za 465 NOK. Hm, to už je dnes se dvěma mýtnými (přesněji „tunelnými") 945 norských, tedy přes 2800 českých korun. Ale nezajeď si sem. Parkoviště přesto bylo celkem plné. Není to špatnej kšeft to tady vlastnit. Akorát trošku z ruky... Na planině foukalo neuvěřitelně. Měli jsme co dělat, aby nás to nesfouklo do oceánu. Dopotáceli jsme se na konec plošiny, k tomu ze všech publikací známému drátěnému globusu, a tím jsme dle všeho měli docílit severní šířky 71° 10′ 21″. Čelem k širému oceánu pohledem mírně vlevo jsme viděli ten úplně nejsevernější bod - Knivskjellodden. Ten má 71° 11′ 08″, což je severněji cca o 1,5 km. Tam se autem nedojede, ale za to tam nic nevybírají.
Nordkapp tvoří asi 300 metrů vysoký útes. Kousek od globusu je úžasné sousoší, které bylo vytvořeno při 
nějaké dětské soutěži a které má symbolizovat spojenectví mezi národy. V roce 1988 na tom makalo sedm dětí z Tanzanie, Brazílie, Japonska, Thajska, Itálie, SSSR a USA. Asi je zbytečné dodávat, že jde jistě o nejsevernější sousoší na světě, ale doloženo to nemám... Uprostřed plošiny stojí velký barák. Nahoře jsou různé obchůdky, restaurace, pošta, ale schody jdou i dolů, a vida - velká část je vnořena do hloubi skály. Kaple s mystickou atmosférou. Kinosál. Muzeum. Vše o historii Nordkappu. A na konci ohromný bar s vyhlídkou na sever. Vše ve skále. Netušil jsem, že tady jsou takovéto atrakce, to už jsem i pochopil to vstupné.
Od oceánu přišla velká mračna, počasí se změnilo. Odjížděli jsme v husté mlze, ale ta se dole rychle rozplynula. Už to vypadalo, že se ubytujeme v „Kirkeporten Campingu", který je se svými 71° 06′ 50″ s přehledem nejsevernějším v Norsku, ale zdejších 8°C rozhodlo, že se 25% z nás postavilo na zadní. Škoda. Musel jsme ustoupit, zadní byly myšleny vážně. A tak jsme se vraceli po E 69 na jih a u Nasbakkenu se napojili na E6. Po dalších asi 40 kilometrech jsme to zapíchli v kempu u Národního parku Stabbursnes. Už půl deváté, ale volno. Mrzuté bylo, že v kempu probíhal sraz komárů z celého severního Norska, možná i pár proslulých finských sem zaletělo. Při procházce jsme s nimi bojovali, ale do spacáků se nedostanou.
Prohlédněte si fotogalerii >>