DEN 22 - středa 23.7. RUM, RYDLO A ČERVENÉ BARVIČKY
Sámské kroje s teniskami / Skalní rytiny / Tirpitz a skákající bomba / Už nefalšovaná severská tundra
trasa: Birtavarre - Storeng - Alta - Skáidi - Repparfjorden
ujeto: 231,0 km
spotřeba: 6,7/100 km
čas přesunu: 11:00 - 19:45
počasí: ráno déšť 10°C, zvolna protrhávání a polojasno 13°C, k večeru opět zataženo
nocleh: Repparfjord Ungdomssenter, 450 NOK
Většina běžných občanů si vybírá 14-denní dovolenou. Ti odvážnější si dovolí i tři týdny. Ale my? Začínáme čtvrtý týden, jsme tisíce kilometrů od baráku a že bychom se nějak vraceli? Kdepák, to my dále k severnímu pólu nebo aspoň tam někam.
Dnešní cesta neměla nějaké průběžné cíle, vše směřovalo k Altě. Jeli jsme kolem mnoha flordů, jejichž názvy snad ani nejsou podstatné (před pár týdny bych tu poctivě vyjmenoval všechny). Potkávali jsme laponská tržiště, kde autentičtí Laponci - správněji Sámové - čekali na turisty a nějaký ten přivýdělek. Měli na sobě typické laponské kroje, ale nevypadali právě šťastně. Dělají to kvůli turistům a obživě, jinak by asi polehávali někde se sobama. 
Trošku legrační bylo, že nahoře sice poctivě laponské oblečky, ale k tomu moderní sportovní boty. Pociťoval jsem k nim takovou nějakou lítost a ani jsem je nechtěl fotit. Dětem jsme koupili plyšového sobíka.
U vesnice Storeng došlo k významnému zeměpisně-cestovatelskému počinu - překonali jsme 70° severní šířky. K severnímu pólu už jen 20°, do Prahy na jih taky 20°, jsme tedy na půli cesty mezi Prahou a severním pólem. Našinec by si myslel, že severní pól je ze severního Norska mnohem blíže, ale přece jen, ty vzdálenosti v těchto pustých končinách poněkud matou. Kvůli objíždění Altafjordenu jsme se stejně zase dostali na jih pod těch 70°, takže už mnohem blíže Praze než pólu. Zároveň jsme se ale přejeli z kraje Troms do kraje Finmark, což už je doopravdy ten jó definitivní norský sever - severnější a východnější kraj už tu nemají... Těsně před Altou jsem se nechal nalákat značkou „pamětihodnost" - sice jsem netušil o co go, žádné velké infotabule jsem tam nenašel, ale ven jsem všechny vyhnal. Šli jsme, šli, až došli k vodě, tam jsem si vyfotil takový pěkný výběžek pevniny do fjordu s tím, že nic většího tady asi není. Až za pár hodin v muzeu jsem pochopil, jak významné místo jsem zachytil.
Alta. Město s 20 tisíci obyvateli, hodně se rozrůstá, staví se tu jako o život. Ale Alta je známá především kvůli historii - oblast dnešního města byla osídlená už kolem roku 4 200 př. n. l., o čemž 
svědčí nástěnné malby „Skalní rytiny", které jsou na seznamu Světového dědictví UNESCO. Ty měly vzniknout mezi lety 4 200 - 500 př. n. l., ale kdo ví, kdo všechno se kdykoli později nechat inspirovat a přidal nějakou tu svou :-). Dokážu si představit třeba výpravu českých recesistů posilněných z auta nějakým tím rumíkem, s nožíkem a červenými temperami v batůžku. Samozřejmě, že ta červená barva tu není rozhodující ani autentická - je to jen současné zvýraznění starých „skálorytin", aby turisti vůbec něco viděli. Kresby jsou v širé přírodě na plochých skalách, které jsou rozesety na ploše několik hektarů, takže jejich poctivé obejití čítá aspoň 1,5 hodiny.
Nad skalkami je budova Alta Muzea, které je muzeem všeho místního a pod něhož spadají i ty rytiny. Město, stejně jako celé Norsko, má hodně bohatou historii z II. světové války. Alta byla za války Němci vypálená a obyvatelé deportovaní na jih země, někteří tu ale zůstali a žili v dírách v zemi. V zimě asi nic moc. V té době poblíž Alty operovala německá válečná loď Tirpitz, která využívala Altafjordu jako bezpečného přístavu - a to právě tam, kde jsem před pár hodinami fotil ten výběžek, jaká báječná předvídavost! Tirpitz hodně vadil především Britům a tak na něj podnikly řadů útoků. Při jednom z nich použili i speciální skákající bomby, ale účinnější byly až další ataky miniponorkami X-5 a X-7 (ne BMW). Tirpitz byl poškozen tak silně, že jej Němci přemístili jižně k Tromsø, kde se později loď po zásahu superbomby Tallboy podařilo potopit úplně.
Kolem šesté jsme Altu opouštěli. Po mnoha stovkách kilometrů v blízkosti moře jsme se zapustili hluboko do pevniny a vystoupali nahoru. Tady začal úplně jiný svět. Roviny, planiny, stepi, bažiny. Keříky, břízky. Mezitím stáda sobů. Mraky a vykukující slunce tomu všemu dávaly hodně romantickou atmosféru. Po asi 70 kilometrech planiny přišla vesnička Skáidi, kde se nám podařilo nakoupit a kde jsme se přeptali na nejbližší kemp. Vpravo po E6 bychom se už nezadržitelně blížili Nordkappu, vlevo po č. 94 se dá dojet do města Hammerfest, ale nám stačilo jen několik kilometrů k Repparfjordenu do „Ungdomssenter". Jak už sám název napovídá, nebyl to běžný kemp. V logu měli křesťanský kříž. Doufám, že ne sekta. Recepční se jako sektářka nezdála, ani naštěstí nikdo další se tak neprojevil.
Příroda adekvátní dalekému severu, ani těm břízkám už se tu moc nedaří. Nedaleko fešný vodopádek, v chatce načatý aquavit - tradiční norský destilát. Soutěžili jsme v kreslení. Byli jsme na 70°30´, nejsevernější nocování na celé expedici a samozřejmě i v celých našich životech. Asi už to tak navždy zůstane.
Prohlédněte si fotogalerii >>