DEN 19 - neděle 20.7. PUPPIN - TO JE PAPUCHALK
Losi bez fotodokumentace / Laurou na ptačí ostrov / Trajekt je polámaný / Slunce se chýlí k Arktidě
trasa: Sortland - Meby - Bleik - Andenes - Stave
ujeto: 143,2 km (z toho kvůli zrušení trajektu cca 20 km zpět na jih do kempu)
spotřeba: 7,2/100 km
čas přesunu: 10:00 - 17:00
počasí: celý den polojasno či jasno, teplo, 17-22°C
nocleh: Stave Camping, 425 NOK
Krásné vesterálské ráno se 17 stupni. Optimistická nálada před ptačí výpravou. Měli jsme před sebou asi 90 km a vyjeli s předstihem, abychom u lodi byli pro jistotu mezi prvními - tomu ptačímu rezervačnímu systému jsem prostě tak úplně nevěřil... Hned v Sortlandu se po mostě přejede na další ostrov, Hinnøya. 
Ten má být s 2204 km² největším norským ostrovem (nepočítáme-li Špicberky), ale ono v reálu se to ani nepozná, kdy jste na ostrově a kdy ne. Zvláštní je, že jihozápadní část ostrova patří ještě k Lofotám, takže pomyslná hranice mezi Lofotami a Vesterálami jde po pevnině. Jinými slovy - nejde vlastně o dvě souostroví, ale o jedno.
Jeli jsme na sever silnicí č.82. A co se někde u obce Meby nestalo. Vpravo v příkopě jsem zahlédl tři zvířata, napřed jsem myslel, že to jsou koně. Ale oni to byli losi! Dva těsně před námi přeběhli silnici a koukali zpět na toho třetího, který se lekl a přejít se zdráhal. Ideální situace pro fotografa. Chtěl jsem zastavit a vyskočit z auta, ale koukám, za mnou jiné auto. Tak jsem chtěl zajet ke kraji a vyskočit tam, ale rodinka na mě ne, ne, ne, vždyť tě ušlapou. Tyhle dvě okolnosti mě tak rozhodily, že jsem jako akční fotograf zklamal a z losů nebylo nic. Marťa mě uklidňovala, že takových ještě potkám, ale mě bylo jasné, že jsem propásl výjimečnou příležitost. Sobů se dá na silnici v Norsku potkat hodně, ale losové - ti tam moc nelezou. A taky že jo, pak už jsme žádného jiného kromě zajatého v zoo nezahlédli.
Dostali jsme se na nejsevernější ostrov, Andøyu, a pokračovali po jejím východním pobřeží. Krajina už bylo dávno jiná než předtím, je tady hodně rovin, nejvyšší kopečky dosahují 400 m.n.m, je to poseto malými farmami. Silnice prázdné, turisti nikde. Na chvíli jsem poprvé na zájezdu auto předal Martině, tady jo. Kousek před nejsevernějším cípem cesta míří na severozápad do vnitrozemí a pak do městečka Andenes, odkud vyplouvají ony velrybářské turistické výpravy. Ale my to střihli jižním směrem po západním pobřeží na úplně jinou výpravu. Před námi se rozprostřel široširý Atlantický oceán... (Tedy - ono je to správněji Norské moře, ovšem to náleží do vod velkého Atlantiku. Tedy - někde dokonce píší, že už spíš patří Severnímu ledovému oceánu, ale v každém případě to bylo široširé...). Tak průzračný pohled na oceán bez nějaké blízké pevniny či ostrůvků jsme ještě neměli. Tady prostě jen voda, voda, voda a pak už jen Grónsko (západně) nebo Arktida (severně)... Vlevo jižním směrem pohled na krásnou pláž, za ní na městečko Bleik a kus v moři na očekávaný ptačí ostrov.
Přístaviště na „Puppin Safari" bylo přímo v Bleiku, měli jsme předstih asi 45 minut a byli tam opravdu mezi prvními. Jenomže žádná pořadová čísla, žádný pokladník, žádný organizátor, takže nám to stejně nebylo moc platné. Auta se sjížděla, popocházejících lidí přibývalo a já se jen mohl domnívat, kterou že to lodí poplujeme a jestli se tam vůbec vejdeme. Situaci jsem si ale pohlídal a jakmile přišel někdo, kdo byl velmi usměvavý a podobal se organizátorovi, přiskočil jsem k němu a řekl mu, kdo že my jsme. Pokýval a už jsme se mezi prvními cpali na loď. Na „Lauru" se nakonec vešli kupodivu všichni, takže ten nesofistikovaný rezervační systém byl zřejmě dokonalý.
Ostrůvek, ke kterému jsme směřovali, se jmenuje Bleiksøya. Je to skalnatá, 160 metrů vysoká pyramida, kde hnízdí mnoho ptačích kolonií, především několik desítek tisíc papuchalků. Těmi byla záhy pokryta hladina, ale mršky se lodi bály a brzo před ní odlétávaly do klidu. Pro fotografy bez dlouhých objektivů to byla velmi těžká práce. Původně jsem si myslel, že na ostrově se na chvíli vylodíme, abychom ptákům prohrabali hnízda, ale nebylo tomu tak. Jen jsme tak poplouvali sem a tam ve vzdálenosti pár desítek metrů a viděli mimo jiné orla běloocasého. Možná byl zahlédnut i tuleň, ale jestli, tak to fakt byla pidivteřina... Jo, velryby to tedy nebyly, ale Laura a ptáci taky dobrý a navíc jsme nemuseli zvracet. A ještě jsme ušetřili spoustu peněz, tahle sranda stála 350 NOK pro velkoše a 200 NOK pro maloše. Takže dohromady cca 3300 Kč, namísto velrybích osmi.
Po vylodění jsme popojeli kousek na pláž a mezi dunami si udělali piknik. V dalším plánu bylo nastoupit v Andenes na trajekt, dostat se na norskou pevninu a už směřovat k Nordkappu. Do Andenes jsme přijeli s velkým předstihem a aspoň se podívali, odkud že se na velrybí safari vyráží. Takový hodně náhradní zážitek... Trajekt měl plout v 17:00. Přístaviště velmi skromné, nájezdové lajny prašné, aut jen pár a v nich nikdo. Postavili jsme se do fronty a pár minut čekali, než mě došlo, že tady něco nehraje. Vystoupil jsem a šel dopředu, kde stála malinká cedulka věštící problém. Ten potvrdil nedaleko stojící muž v uniformě. Zběžně jsem porozuměl, že je nějaká technická potíž (snad s kormidlem? říkal „wheel") a že dnes se teda určitě nepojede. Jestli zítra ráno, ukáže se v noci... S takovým hrozícím výpadkem jsme tedy nepočítali. Tady v těch končinách by to totiž bylo dosti zásadní, znamenalo by to dlouhou vracečku na jih a pak dlouhý zbytečný úsek na sever, zajížďka cca 250 kilometrů. No, uvidíme ráno.
Kemp jsme dostali kousek za Bleikem a byl jsem z něj uchvácen. A to kvůli poloze jen pár desítek metrů od písečné pláže a širého Atlantiku. Kromě trampolíny a kroketu jsem hlavně já dlouhé chvíle strávil na pláži. Postupně jsme vyfotil, jak moc nebo málo slunce zapadá v 18, 20, 22, 23 a 24 hodin. Vedle nás bydleli Lotyši a udělali si romantický piknik přímo na pláži. Rodinka šla spát už v deset (jsou teď nějací ospalci) a já až do půlnoci stál jen tak v sandálech kousek od vody, hleděl ke Grónsku a nasával životasílu. Kdyby trajekt neměl poruchu, nenasával bych. Norsko vesterálský Bůh to tak chtěl.
Prohlédněte si fotogalerii >>