DEN 17 - pátek 18.7. OD VESNIČKY K VESNIČCE
Skanzen Unesco / Vikingové nenadchli / Benátky nenadchly / Superkemp od Honzy Nedvěda, nadchl
trasa: Hamnøya - Ramberg - Nusfjord - Leknes - Borge - Eggum - Henningsvær - Eidet
ujeto: 212,1 km
spotřeba: 7,2/100 km
čas přesunu: 10:45 - 19:30
počasí: ráno polooblačno, postupně polojasno až jasno, teplota stabilní 14-16°C
nocleh: Sandsletta Camping, 400 NOK
Souostroví Lofoty se skládá ze čtyř velkých a mnoha malých ostrovů oddělených většinou jen úzkými mořskými průlivy a fjordy. Ostrovy jsou velmi hornaté a příkré skalní svahy dosahují 700 - 900 m.n.m. Celým souostrovím prochází páteřní silnice E10, která je dlouhá cca 170 km. Takže včetně nějakých bokovek se Lofoty dají projet asi dvěstěpadesáti kilometry. Obrázky z Lofot jsou velmi charakteristické a samozřejmě nechybí v žádném turistickém materiálu o Norsku. Lofoty jsou sice krásné, ale zároveň už poněkud profláklé. A tak sem jezdí stále více turistů - je jich tady více než by každý jednotlivý turista uvítal, na velký rozmach turismu tu není moc místa.
Marťa včera odpoledne a večer pospávala, a ráno si to chtěla vynahradit brzkým vstáváním. Už v 7:30 chtěla vytahat i nás. Ale dali jsme jí srozumitelně najevo, že my jsme teda nepospávali a že jsme na dovolené. Vstali jsme a odjeli v obvyklém čase. Ze samostudia ostrovů v průvodcích jsem měl v mapě zakroužkováno pár míst, která jsem navrhl k navštívení. Prvním z dnešních byla vesnička Ramberg, u které jsem si poznamenal „pláž, kostel". Před Rambergem mě zaujala dvojice mostů, ve kterých byli jasně skryti pravěcí dinosauři. Kostel ve vesnici jsme vypustili, pláž si ujít nenechali. Na koupačku to sice nebylo, ale brouzdačka byla nadstandardní.
Dalším místečkem byl Nusfjord, kam jsme museli z páteřní E10 sjet po vedlejší silnici. Nusfjord je typická turistická atrakce - skanzen norské rybářské vesničky, ale na rozdíl od některých jiných vesniček se dá ocenit, že si na nic jiného ani nehraje. Však je to zároveň památka Unesco. Při vstupu do vesničky vybírají vstupné, což jsem zjistil až při odchodu. Já jsem do ní totiž kvůli focení zvolil alternativní přístup přes skály a zbývající kolegové asi omylem 
proklouzli. Potěšilo mě, že tu nebylo narváno, příjemná procházka... Z ostrova Flakstadøya na ostrov Vestågøya jsme se přes mořskou úžinu dostali podvodním tunelem. Hned poté následovalo Leknes, které je s 11 tisíci obyvateli největší obcí na Lofotách i Vesterálách. Krajina v okolí už je tady poněkud jiná - už tu není tak těsno, vše se rozkládá do větší plochy a nejsou tady ani ony typické rybářské vesničky se strmými skalními svahy.
Hladem strádající posádku jsem uspokojil teplou sekanou z řeznictví a v bance při výměně málem přišel o hodnotu 500 €. Ještě, že kalkulačka v hlavě byla v pohotovosti, dlouho se bankovní úřednice bičovala. V Borge nás čekal kostel a vikinské muzeum. To stojí na místě, kde teprve v roce 1981 našli základy domu vikinského náčelníka a kde dům znovu postavili - 83 metrů je na soukromý barák dost, náčelník byl tehdy asi slušně za vodou. Dnes je tu expozice všeho vikinského a přiznávám, že mě to trošku zklamalo. Čekal bych větší atrakci i autentičnost. Podruhé jsme opustili hlavní é desítku a zajeli na severozápadní pobřeží do Eggumu. Připomínalo nám to tady typicky českou zemědělskou obec někde na Znojemsku, s traktory zaparkovanými ve dvorech. Pro pěstování plodin byly okolo dost velké a rovné plochy. Po rorbuerech ani památky, klídek, pohodička, žádný turista. Ale hrozná nuda :-).
Na posledním z větších lofotských ostrovů - na Austvågøya - už jsme se začali živě zajímat o možnosti ubytování a nafty. Měřidlo se povážlivě dostávalo k nule, pumpy nikde, já se dostával do drobného stresu. Přijeli jsem do obce Henningsvær, kterou v průvodcích přirovnávají k Benátkám. Hmm, panečku, Benátky... Ti průvodci, to jsou taškáři! Průvodcovská nadsázka se ale samozřejmě projevuje často a turista s ní musí počítat. Přesto nás dvě tři zákoutí zaujala a především jsme tam dost stáli o bydlení. Jenže plno, plno, plno. Když ne na volné postele, tak alespoň na naftu jsme narazili, jeden takový osamělý samoobslužný stojan na platební kartu. Musel jsem zazvonit na vedlejší barák nechat si udělat instruktáž.
S bydlením se z různých důvodů nedařilo ani nadále. U jedné opravdu luxusní chaty jsem měl velké svrbění - ale smrádek z laku na dřevo a cena 1850 NOK (5,5 tisíc našich) rozhodly. Jednou už jsem dokonce kývl, Marťa nastěhovávala zavazadla a já vyřizoval agendu, když tu přiběhla Terka, že se mám ihned dostavit za mámou. Prý tam objevila nějaké smradlavé spodky a kdovíco a že tam nezůstane. Agendu jsem s omluvou ukončil, vystrčenou bankovku zase zastrčil a pryč. Projeli jsme druhým největším městem Svolvær, což už skoro znamená konec Lofot, a situace se nám zdála stále neutěšenější. Jako předevčírem, jako trošku i včera. Hold tady na severu to není tak snadné jako někde na jihu.
Kolem půl osmé jsme se blížili k jednomu z posledních možných kempů, mimo hlavní E10, u vesničky Eidet. 
Před námi jeli Holanďani a zahnuli tam taky. Věděl jsem, že jako naše konkurenty je musím fiknout. Zastavili u recepce, zastavil jsem i já, rychle vyskočil a několika skoky byl v recepci dříve! Bylo to tam krásné a volné! Takový kempík hodně v přírodě s nádhernými panoramaty, jako bych z dáli slyšel tklivou píseň norského Honzy Nedvěda (á la český Honza Nedvěd z 80. let). Chatka sice malá, ale kouzelně modrá a za snových 400 NOK. Finanční ředitel zájezdu se radoval. Byl krásný sluneční večer, udělali jsme parádní procházku po hřebínku nad kempem. Druhá a poslední noc na Lofotách, včera v rorbu, dneska v horách. Super... Mimochodem - ty Holanďany po nás ubytovali též.
Prohlédněte si fotogalerii >>