DEN 15 - středa 16.7. PŘES POLÁRNÍ KRUH
Pobřežní „movie road" po silnici č.17 / Přeplouváme polární kruh / Ledovec skoro do moře/ Kemp až o půlnoci
trasa: Ranfjorden - Mo i Rana - Sjonbotn - Stokkvågen - Bodø - Fauske
ujeto: 432,9 km (z toho samotný přesun cca 370 km a nutná zajížďka za noclehem 60 km)
spotřeba: 7,3/100 km
čas přesunu: 11:15 - 24:00
počasí: napřed polojasno, 14-17°C, odpoledne chvíli déšť 11°C, večer oteplení
nocleh: Fauske Camping, 690 NOK
Moje dnešní snídaně byla stylová - chleba se sardinkama, zapíjená zbytkem lofotské polívky. To abych jako náčelník a řidič měl sílu na dnešní den, protože překročíme polární kruh... Spali jsme pár kilometrů před Mo i Ranou, takže v ní jsme byli co by úzký fjord kamenem přehodil. Mo i Rana je nejjižnější významné město na norském severu, má 25 tisíc obyvatel. Slovo 
„i" značí v norštině předložku „v", takže česky je to „Mo v Raně", přičemž Rana je jméno obce, což tady neznamená obec jakože vesnici, ale něco ve smyslu okresu.
Kdybychom jako všichni standardní turisté spěchali na Nordkapp, jedeme dále na sever po E6. Ale to my ne. My máme času dost, é šestky už máme taky dost a chceme poznat nějakou jinou krajinu. Zvolili jsme tedy silnici č. 12, která objíždí Ranfjorden a směřuje dále k západnímu pobřeží. A byl to skvělý nápad, změna byla patrná hned. Mnohem méně aut a zábavnější krajina. Tušil jsem, že dnes mi budou kvůli častým fotografickým zastávkám asi vyčítat.
Po 30 kilometrech v obci Sjonbotn se dvanáctka napojuje na pro fajnšmekry "kultovní" pobřežní silnici č. 17. Ta vede už několik set kilometrů z jihu a poměrně věrně kopíruje pobřeží, my jsme se kvůli úspoře času připojili až teď - kdyby dříve, místo nudné é šestky bychom stále byli u moře, ale tolik času jsme zase neměli. O silnici 17 vycházejí speciální turistické příručky, co se na ní dá potkat nejzajímavějšího. 
Je to úplně jiný svět než ve vnitrozemí. Pyramidovité hory, skály, voda, bizarní oblaka. U Stokkvågenu jsme udělali trošku výsadek, škoda, že si trajektíkem nezaplujeme na nějaký z menších ostrovů. Až pojedu do Norska počtvrté, cesta bude už od jihu jen o západním pobřeží, panečku!
Trajekt nás ovšem čekal i na silnici. Měli jsme překlenout asi 25-kilometrovou trasu Kilboghamn - Jektvik. Neměli jsme úplně štěstí s načasováním a tak proběhlo asi hodinové čekání. Mezitím se významně zhoršilo počasí a hned po nalodění (234 NOK) se dokonce spustila průtrž, která se později změnila ve vytrvalý déšť. Ale o to plavba byla dobrodružnější, syrovější. V jeden okamžik se z lodního rozhlasu ozvalo něco jako „Pozor, pozor. Upozorňujeme pasažéry, že právě překročili severní polární kruh. Blahopřejeme. Konec hlášení v norském a anglickém jazyce." Ano, překročili jsme severní šířku 66°33´. Neformálně na lodi, ne jako spěchající masňáci na é šestce :-). Vzrušením byla i rychle rozkřiknutá zpráva, že se nedaleko nás vynořila velryba. Kdo ví, řešila to však celá loď. Pak ještě dlouho všichni koukali do toho údajného místa, jako jestli se velryba nevynoří ještě jednou a třeba nezamává.
Čekal nás ještě jeden lodní přesun na trase ågskardet - Forøoya. Ten byl mnohem kratší, za 100 NOK. Počasí už hodnou 
chvíli vypadalo beznadějně, když tu během chvíle se záhadně změnilo. To už jsme jeli pod ledovcem Svartisen, který byl jedním z hlavních argumentů absolvování silnice 17. Ledovce máme my středoevropané rádi. Svartisen je s plochou 370 km² druhý největší ledovec v Norsku. Není to však jednolitý ledovec, ale puklinou rozdělený na západní a východní, k této změně došlo začátkem minulého století. Jeho zvláštností je, že ze všech ledovců v celé Evropě má nejnižší nadmořskou výšku, jde až do 20 m.n.m. Nejvyšší bod má 1594 m.n.m. a největší tloušťka ledu je 450 metrů. Svartisen znamená „Černý led", ale tento mi nepřipadl o nic černější než ostatní ledovce. Aspoň zdálky.
Čas běžel, ale absolvovat pobřežní silnici rychle, to se prostě nedá. Slíbil jsem, že už tedy tolik fotit nebudu. S postupujícím časem už nebyly prioritou přírodní krásy, ale dobré bydlo. Na kempy před 19. hodinou jsme zatím ještě nereflektovali, což se rovnalo výraznému podcenění. Po 19. hod. jsme sice my už reflektovat začali, ale zase nereflektovali v těch kempech. Párkrát po sobě jsme slyšeli „ne", takže bylo evidentní, že to tedy dotáhneme až do Bodø, což je velké město, kde se jistě upíchneme. Jenomže hotely byly přece jen příliš mastné a městský kemp - byť obrovský - taky plný. Našli jsme aspoň přístav, abychom se podívali na časy ranních trajektů na Lofoty.
No nic, jdeme dále hledat nocleh. V této oblasti zbývala poslední naděje: ještě dále severně u Storvollenu, ale pak už nic, protože jsme na konci úzkého poloostrova. Ovšem ani tamější kemp nás nepotěšil. Jediná volná chatka byla dvoulůžková, hodnou chvíli jsme do ní nahlíželi a představovali si potenciální zúženou noc s dvěma pasažéry na každé posteli. Bylo už 22:00 a paní recepční říkala, že jednu větší chatku rezervuje pro nějaké Belgičany a že prý určitě přijedou. Přesvědčoval jsem jí, že takto pozdě už nepřijedou, ale byla příliš seriózní. Jako náčelník jsem uznal porážku, vzal bedekr s telefony do hotelů v Bodø a cena-necena, volal jsem. Kupodivu měli plno i v drahých hotelech. Paní recepční pozorovala mé zoufalé snahy a taky se telefonicky snažila a prý ve Fauske mají volno! Že nám tam nechají klíče ve schránce a že se vyrovnáme ráno. Co na tom, že je to odsud asi 70 kilometrů.
Děkoval jsem všem svým kolegům, že mi nenadávají a jak to krásně snášejí. To jsem fakt ocenil. Ono při takovém nočním hledání a ježdění sem a tam je velká výhoda, že je pořád světlo. Takže nikomu ani pořádně nedochází, že je hodin a hodin. 10 km zpět do Bodø a dalších 60 km na východ do Fauske.
Tam jsme dorazili právě o půlnoci a jak bylo domluveno, klíče ležely ve schránce na recepci. Sláva! Hodně svižně jsme ulehli s tím, že za pár hodin vstáváme stihnout loď na vysněné Lofoty.
Prohlédněte si fotogalerii >>