DEN 21 - úterý 22.7. U ARKTICKÉ KATEDRÁLY
Přání do postele / Celé odpoledne v Tromsø / Tuleni nepostojí, nepoleží / Špicberky aspoň na plátně / Prší
trasa: Ramfjorden - Tromsø - Nordkjosbotn - Birtavarre
ujeto: 231,0 km
spotřeba: 7,0/100 km
čas přesunu: 11:15 - 20:30
počasí: celodenní déšť, 11-12°C
nocleh: Birtavarre Camping, 400 NOK
Zatímco jiné dny jsme vstávali všichni čtyři plus minus ve stejnou dobu, dnes ne. Nevím, jak se jim podařilo vstát dříve a přitom mě neprobudit. Probudilo mě až přichystané procesí s blahopřejnými zdravicemi a dárky. Přání přímo do postele. Dnes se dožívám 40 let a nakonec - to, že jsme vůbec tady na měsíční expedici, to je můj dárek sobě sám. Dojali mě hned po ránu.
Poněkud mě překvapilo množství stanů na břehu fjordu, protože o půlnoci tady nestály. Naplňovala se předpověď počasí a pršelo. Ale zatím nám to dost vycházelo, nemůže pořád nepršet, že... 
Do Tromsø to sice byl kousek, ale poněkud jsme si ho prodloužili, neboť jsem po 20 km zjistil zapomnětlivost. Jeden z dárků, a to štamprličku s losem a norskou vlajkou, jsem zapomněl na chatce - přesně jsem si vybavil, že jsem ho odložil na schůdky od horní postele. Nebylo to velké zdržení, do města jsme dorazili krátce po poledni.
Tromsø leží na 69°40´ severní šířky, má přes 60 tisíc obyvatel a tím je osmé v Norsku. Ovšem je největší ze polárním kruhem. Sídlí tady nejseverněji položená univerzita na světě, údajně i nejsevernější pivovar na světě i nejsevernější botanická zahrada. Na severu Norska je prostě leccos nejsevernější, to není problém. Největší část města vč. centra leží na ostrově Tromsøya, s pevninou a ostatními ostrovy je centrum spojeno mosty a tunely. Hned na kraji města, ještě na pevnině, se před námi vytýčila Ishavskatedralen neboli „Katedrála severního ledového oceánu". Je to jedna z největších - pro leckoho určitě největší - místní turistická atrakce. Kostel pochází z roku 1965 a jeho architektura má co do činění s ledovci. Prohlídku interiéru jsme uvítali i s ohledem na stálý lijavec, a že tu bylo co obdivovat a čím se duševně obohacovat.
Pak jsme přejeli pro Tromsø onen charakteristický most a octli se na ostrově. Svižně se nám podařilo najít muzeum Polaria. Další z nezbytných návštěvních míst, dá se tady vidět v podstatě vše, co se nějak dotýká arktických oblastí. Velmi zábavný je tulení bazén, pod kterým se dá procházet v proskleném tunelu. 
Velký oříšek pro fotografy. Nad hlavou plující tulení macci jsou sice atraktivními objekty, ale zachytit je nějak slušně vyžaduje opravdu dlouhou trpělivost a šikovnost. To první jsem sice měl, ale vyšly z toho snímky hodně úsměvné. Tuleni na mě byli na příliš rychlí... Co mě v Polariu doslova uchvátilo, bylo promítání panoramatického filmu o Svalbardu (česky méně přesně o Špicberkách). Toto souostroví daleko v Severním ledovém oceánu se rozkládá mezi 74° do 81° severní šířky a s myšlenkou zaletět si tam právě na této expedici jsem jeden čas taky koketoval. Tady jen na plátně, ale letecké panoramatické záběry s výborným zvukem mě dostaly do arktického varu.
Protože čerstvě čtyřicetiletý a protože se rodinka s dárky činila - a nakonec - protože čirý hlad, pozval jsem nás na pozdní oběd. Procházeli jsme deštivým centrem a vyhledávali nějakou vhodnou restauraci. To by člověk nevěřil, kolik je v norských městech fast foodů a nikde žádná stylová rybí jídelna. Nemohli jsme se shodnout - když dva chtěli někde zůstat, druzí dva ofrňovali, pak zase naopak, už to vypadalo, že se nahněvám, koupim rohliky a pryč. Čtyřicet nečtyřicet. Ovšem na nábřeží se zadařilo, nikdo nic nenamítal a také cenově to tam vypadalo slušně. Sice žádná stylovka, vedli to tam Asiaté, Thajci snad, ale co už s tím. Oslavenec si dal „entrecote", což je nějaký flák hovězího. Celková útrata činila na norské poměry slušných 600 NOK vč. drobného spropitného.
Ač se to tak nezdálo, přijímali jsme pohostinství Tromsø více jak pět hodin, od 12:15 do 17:30. Nejvyšší čas ještě kus jet a pak bydlet, dnes si to můžeme dovolit malinko později. Území tady na severu je hodně členité, samý ostrov, poloostrov a fjord, a turista musí hodně přemýšlet, zda využívat spíš trajektů nebo silnic. Dalším významným místem před námi (výhledově, na zítřek) je Alta. Tam se dá buď severní cestou po silnici č.91 s několika trajekty, anebo jižní pouze po silnici. Znamenalo to vrátit se jižně asi 85 km do Nordkjosbotnu a tam naskočit na jistotu všech automobilistů - E6, která se záhy stáčí opět k severu.
Míjeli jsme Storfjorden, a když odbila půl devátá, zhodnotili jsme to jako tak akorát na ubytování. V tuhle dobu bychom v jiných částech země mohli mít problém, ale tady strach nebyl. Dnešek jsme zakončili u malého Kåfjordenu v obci Birtavarre ve stejnojmenném kempu. Chatička prťavá, ale je pozdě, ta nám na přespání stačí. Nad kempem se týčila více jak sto metrů vysoká skála a pod ní rozvodněná říčka. I nám prší celý den, tady už třeba o něco déle, bylo to tady opravdu na holínky. S večerem se vyrýsovala velmi dobrá kolektivní nálada. Opět se ukázalo, že stav nálady není přímo úměrný kvalitě počasí ani kvalitě bydlení.
Prohlédněte si fotogalerii >>